Těžkými boji zle sužované Alsasko si oddechlo. Snad již definitivně - historie tohoto protáhlého území na severovýchodě Francie nebyla až do této chvíle téměř ničím jiným než soupisem po staletí se vlekoucích bojů Francie a Německa o alsaskou „státní příslušnost“.
Na vývoj vinařství to mělo kuriózní vliv. V časech německé nadvlády se Alsasko stávalo nejteplejší vinařskou oblastí, a plnilo tedy roli výrobce silných, sytých a sladkých vín.
Ale vždy, když nad tímto krajem znovu zavlála trikolora, obrátila se situace o sto osmdesát stupňů - Francie má jižních vín více než dost a od svého severního regionu očekávala vína svěží a kyselejší. Jakmile se kolo dějin znovu otočilo, proměna společenské poptávky se zopakovala. Pro zdejší vinaře to pokaždé znamenalo úplnou změnu stylu práce jak ve vinici, tak ve sklepě. Proto nenesou alsaská vína jména vesnic, jak je tomu jinde ve Francii, ale podobně jako u nás především označení odrůd, z nichž je víno vyrobeno.
Pěstuje se jich zde pouze osm a našinci jsou většinou důvěrně známé, vždyť mezi nimi nechybí Sylvánské, Tramín, Ryzlink rýnský nebo třeba Muškát. Vína z nich mají díky teplejšímu klimatu přece jen trochu jiný charakter - jsou obvykle plnější, tělnatější a mají nižší hladinu kyselin. Vedle toho se zde vyrábějí i přírodní sladká vína z pozdních sklizní. Elitu představují vína s označením Grand Cru, pocházející ze zákonem vymezených špičkových viničních poloh.
Na našem trhu se vína z Alsaska vyskytují spíše sporadicky. Příčinou je jejich cena, která převyšuje běžnou cenovou hladinu nejen našich, ale i třeba rakouských nebo německých vín. I tak se však lze v tuzemských vinotékách setkat se známými jmény alsaského vinařského světa - Hugel, Trimbach, Dopff & Irion, Gustave Lorentz nebo Schlumberger.
Stejně jako oba bývalí rivalové, tak i Alsasko patří do jediné Evropy a jeho nezaměnitelný, pitoreskní kolorit francouzsko-německého pomezí láká každoročně miliony turistů. Avšak běda tomu, kdo by se místním obyvatelům snažil připodobňovat jejich kraj k Německu. Považují svá městečka nesoucí jména jako Reichshoffen nebo Kleinfrankenheim, stejně tak jako typický „eintopf“ či kysané zelí, za záležitosti ryze francouzské.
Ostatně upravené kysané zelí, nazývané „choucroute“ (z německého Sauerkraut) je zde pokrmem číslo jedna. Jedno z populárních alsaských rčení dokonce říká, že „... dobré víno svede kdekdo, ale udělat pořádné zelí, to je umění!“
