Už půl roku se dá na Starém Městě pražském opět zajít do Montmartru. Dlouhá desetiletí tu nebylo nic. Zlatý věk této legendární restaurace a kavárny - tedy konec mocnářství a první republiku - pamatuje dnes už málokdo. A že by bylo na co vzpomínat. Z pamětihodností, které tu byly postupně k vidění, vyjímáme: "apačské tance" manželů Longenových, holešovický šlapák, plavák či šoupák v podání Egona Erwina Kische a vyhlášené tanečnice Emči Revoluce, reprízy vybraných "volebních" projevů Jaroslava Haška, kandidáta Strany mírného pokroku v mezích zákona... Právě tady předvedl E. E. Kisch první tango v Praze. A když k tomu připočteme Brunnerovy parodie kubismu na zdech a uměleckou klientelu zvučných jmen, je jasné, že někdejší Montmartre a jeho vřavu nelze napodobit. Současní majitelé to respektují. V Montmartru je dnes spíš klid. Zlaté časy tu decentně připomínají jen dobové fotografie štamgastů na zdech. Zatímco kdysi se sem táhla bujará bohéma prorůstající až do polosvěta, dnes docházejí spíše hosté akademičtější ražby, uhlazenější kumštýři, kunsthistorikové či studenti přilehlých fakult netechnického směru. Cestu sem najdou také cizinci. Posnídat tu lze už od osmi ráno. V těchto hodinách je jídelníček nejbohatší, později je k mání už jen studené minim um (nakládaný hermelín, utopenci) doplněné zapékaným toustem. Nutno však konstatovat, že sýr byl při všech třech testech šťastně marinovaný i řádně rozleželý. Rovněž vuřty nakyselo nezklamaly. Menu pamatuje i na milovníky moučníků, a to především štrúdlem a bábovkou. Celkově však platí, že Montmartre se nesnaží být metou gurmánů. Co piják? Ten už si v podniku spíš přijde na své. Skvěle zásobený je především bar, i když s mírou 0,4 dcl by se dalo s úspěchem polemizovat. Montmartre jako stav mysli navodí hostu pastis, pernod a další francouzské likéry. Jedenáctce whisek včetně irských whiskey a bourbonů vévodí šestnáctiletá single maltka Lagavulin. Vedle čeká na svou příležitost okteto vodek. Též ostatní druhy destilátů jsou zastoupeny v několika verzích. Vinný lístek není z nejdelších. Příjemná je přítomnost žernoseckých značek, také ceny vín a sektů nejsou horentní. Přesto se nedá říci, že by sem lidé chodili kvůli nápojovému lístku. Existují přece podniky s vybranější nabídkou. Montmartre vyniká nevtíravě pozornou obsluhou. Servírka je dokonce spanilá. I tato příznivá okolnost sem však zřejmě přitahuje jen zlomek klientely. Co je to tedy za magnet, který sem vede kroky všech? Bezesporu teprve rodící se, ale už nezaměnitelná atmosféra. Kdybychom ji měli rozebrat na součástky, budeme nejspíš bezradní. Nábytek nese pečeť bazaru na Libeňském ostrově, ale není snad pohodlnější židle, na které už předtím někdo sedával? Celkový dojem je velmi sourodý. Poněkud neblahá je jen masivní zelená nástropní malba, která naštěstí většinou tone v šeru. Její existenci by mohlo omluvit pouze to, kdyby šlo o zrestaurovanou původní výzdobu, ale za to bychom ruku do ohně nedali. Podstatnou kvalitou je i zastrčenost kavárny v slepé Řetězové ulici. Café Montmartre je z těch podniků, v kterých se dá bydlet. Už proto by tu neměla chybět nějaká točená alternativa k módnímu velvetu, nad nímž se dá jen stěží prosedět celé odpoledne včetně večera. Jsou-li tu k mání prazdroj a guinness v třetinkách, proč by nemohlo být totéž i na čepu. Zaplivaná pivnice by se tím z Café Montmartre jistě nestala. Je tu o dost dráž nežli v putyce, ovšem levněji než ve většině podniků podobného druhu v okolí. A to svědčí o regeneračních schopnostech města.
Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1 otevřeno denně 8 - 23 zhruba 80 míst u stolu
Velvet 0,4 l (28 Kč) ***
kvalita obsluhy ****
celkový dojem ***
- středa 7. června 2000
