Chatu či chalupu má u nás 12 procent domácností. Předčí nás hned několik národů západní Evropy, jež za sebou ani nemají zkušenost totalitního režimu, která mezi Čechy tak silně přiživila oblibu víkendových úniků na venkov.
Držet si druhou nemovitost na rekreaci je nejběžnější ve Skandinávii. Každá čtvrtá švédská domácnost vlastní dům, ve kterém trvale nebydlí. V Norsku je takových domácností asi 17 procent.
"Ve Skandinávii je i charakter a rozmístění takových domů v krajině hodně podobné poměrům v Česku. Ale jejich vzdálenost od míst, kde lidé trvale bydlí, je ve srovnání s ČR až desetinásobná," říká Ivan Bičík z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, která fenomén zkoumá.
Češi jsou tak jedineční hlavně v tom, že svá venkovská sídla využívají někdy i celoročně, a především víkend co víkend. Na rozdíl od českých, často celkem komfortně vybavených chalup jsou ty skandinávské mnohem spartánštější.
Z rozsáhlé sociologické studie vyplývá, že Čechy co do četnosti vlastních rekreačních sídel předčí ještě Francouzi a Španělé se svými přímořskými letními domy.
V těchto zemích však vůbec nenajdeme to, co nazýváme chatovou kolonií. Převažují spíše rekonstruované staré zemědělské usedlosti. Daleko za námi jsou naopak Nizozemci, Irové, ale i Němci.
Ani v Rakousku chalupaření nekvete. Tam je totiž mnohem rozšířenější pronajímání chalup pro volný čas.
Kapitolou zcela pro sebe jsou asijské země. Tam zrod podobného fenoménu vylučuje nedostatek prostoru. Vlastnění či využívání nějakého letního sídla je prakticky neznámé.
"Profesor Sasaki z tokijské univerzity byl při návštěvě chatových oblastí kolem Prahy v úžasu nad množstvím a vybavením těchto domků a nad bohatstvím víc než 26 % Pražanů. Něco takového je v Japonsku nepředstavitelně drahé," dodává Bičík.
