"Zadrží-li prodavači osobu, která se v obchodě dopustila krádeže, může ji pouze předat policii," objasňuje zákony, které chrání především lidská práva, právník Prokop Ječný. "Policistům trvá příjezd dost dlouho na to, abychom mohli zloděje udržet," kontruje jednatel společnosti Rossmann Marcel Kennedy, který má na starosti síť stejnojmenných prodejen drogerie a kosmetiky.
Svoji zkušenost přidává i majitelka poděbradské prodejny s kompaktními disky a kazetami Hudební klub Ivana Polachová: "Policisty nevoláme, protože trávit čas čekáním na jejich příjezd a sepisováním protokolu nemá cenu. Krádež je totiž řešena pouze jako přestupek." Podle Ivany Polachové má v menších městech význam okamžité zveřejňování jmen zlodějů například ve výloze prodejny. I to je však nezákonné, protože dokud se zlodějem neskončí přestupkové řízení, nesmí o něm nikdo prohlásit, že kradl.
Přesně před rokem mluvil o dalším opatření i jednatel hypermarketové společnosti Globus Petr Vyhnálek: "Účinné řešení je zakázat vstup do obchodu těm, kteří v něm již kradli." Podle jeho slov mají ochranky Globusů v Německu k dispozici fotografie a jména osob, které do hypermarketů nevpustí. "Německou praxi ovšem nelze podle českého právního řádu uplatnit," komentuje tuto možnost právník Pavel Janoš a objasňuje: "Dokud někdo něco konkrétního neprovede, nelze ho z prodejny vykázat." Pokud tedy zloděj dopoledne ukradne nějaké zboží a přes poledne jeho čin vyšetří policie, odpoledne se může do stejného obchodu vydat znovu.
Marcel Kennedy dodává i několik zlodějských triků, o kterých prodavači vědí, ale těžko se jim ubrání. "Když zadržíme Cikána, křičí na celý obchod o rasové diskriminaci," říká Kennedy o prvním způsobu. "Nejčastěji se krade zboží přímo u pokladen. Chytrý zloděj za ně rychle proklouzne. I když ho tam prodavač nebo ochranka zadrží, poberta odmítá počkat na policisty s tím, že už se nenachází v obchodě. Ví, že ho nemůžeme držet násilím." Zloději však prý násilí rádi uplatňují. "Jen za tento rok zbili tři naše prodavačky a dva pracovníky ochranky," uvádí Kennedy.
Jednatelé Globusu i Rossmanna se shodli s majitelkou malého krámku v Poděbradech na ideálním řešení problému se zloději, které ovšem není v jejich moci: okamžitý příjezd policie a vyřešení přestupku na místě pokutou nebo rychlým soudem s tvrdými následky.
"V kalifornském Los Angeles je za krádež v obchodě soud," říká Albert Sieber, který má za sebou tamní praktický policejní kurs, a dodává i jednu podstatnou maličkost: "Když například mladistvý ukradne v obchodním domě bundu, policisté ho zadrží. Přímo na místo přivolají i rodiče, a všichni tři jsou obvykle odsouzeni k pokutě nebo veřejným pracem." Při opakovaných krádežích se podle Siebera soudci nerozpakují poslat zloděje do vězení.
"V Holandsku a Německu je mentalita lidí taková, že zloději se snaží při zadržení sami odejít někam do ústraní a v tichostí zaplatit škody nebo vyřídit věc přes policii," dělí se o své zkušenosti ze světa Marcel Kennedy.
"Australané moc nekradou," uvádí Petr Matoušek, který má několikaletou praxi v obřím supermarketu v Sydney. Mají však prý své kuriózní zlozvyky. "Často v obchodě něco snědí či vypijí, pak ale prázdný obal přinesou k pokladně a zboží zpětně zaplatí." Pokud však již někdo něco ukradne, je to bez výjimky trestný čin. "Protože na každé pracovní místo vyžadují zaměstnavatelé reference, táhne se případné krádež s člověkem celý život," doplňuje Petr Matoušek.
Tuzemští obchodníci nejsou příliš sdílní, když mají říci, o kolik je zloději obrali. Na celém světě je běžné, že zhruba po jednom procentu obratu ukradnou vlastní zaměstnanci a zloději a stejný díl si vyžádají omyly v administrativě. "V roce 1996 jsme ztratili 12,5 procenta z obratu. Z části to lze přičíst na vrub našim zaměstnancům, ale velký díl si odnesli zloději," přiznává Marcel Kennedy. Obrat jeho firmy se pohybuje v řádech desítek milionů korun.
Svoji zkušenost přidává i majitelka poděbradské prodejny s kompaktními disky a kazetami Hudební klub Ivana Polachová: "Policisty nevoláme, protože trávit čas čekáním na jejich příjezd a sepisováním protokolu nemá cenu. Krádež je totiž řešena pouze jako přestupek." Podle Ivany Polachové má v menších městech význam okamžité zveřejňování jmen zlodějů například ve výloze prodejny. I to je však nezákonné, protože dokud se zlodějem neskončí přestupkové řízení, nesmí o něm nikdo prohlásit, že kradl.
Přesně před rokem mluvil o dalším opatření i jednatel hypermarketové společnosti Globus Petr Vyhnálek: "Účinné řešení je zakázat vstup do obchodu těm, kteří v něm již kradli." Podle jeho slov mají ochranky Globusů v Německu k dispozici fotografie a jména osob, které do hypermarketů nevpustí. "Německou praxi ovšem nelze podle českého právního řádu uplatnit," komentuje tuto možnost právník Pavel Janoš a objasňuje: "Dokud někdo něco konkrétního neprovede, nelze ho z prodejny vykázat." Pokud tedy zloděj dopoledne ukradne nějaké zboží a přes poledne jeho čin vyšetří policie, odpoledne se může do stejného obchodu vydat znovu.
Marcel Kennedy dodává i několik zlodějských triků, o kterých prodavači vědí, ale těžko se jim ubrání. "Když zadržíme Cikána, křičí na celý obchod o rasové diskriminaci," říká Kennedy o prvním způsobu. "Nejčastěji se krade zboží přímo u pokladen. Chytrý zloděj za ně rychle proklouzne. I když ho tam prodavač nebo ochranka zadrží, poberta odmítá počkat na policisty s tím, že už se nenachází v obchodě. Ví, že ho nemůžeme držet násilím." Zloději však prý násilí rádi uplatňují. "Jen za tento rok zbili tři naše prodavačky a dva pracovníky ochranky," uvádí Kennedy.
Jednatelé Globusu i Rossmanna se shodli s majitelkou malého krámku v Poděbradech na ideálním řešení problému se zloději, které ovšem není v jejich moci: okamžitý příjezd policie a vyřešení přestupku na místě pokutou nebo rychlým soudem s tvrdými následky.
"V kalifornském Los Angeles je za krádež v obchodě soud," říká Albert Sieber, který má za sebou tamní praktický policejní kurs, a dodává i jednu podstatnou maličkost: "Když například mladistvý ukradne v obchodním domě bundu, policisté ho zadrží. Přímo na místo přivolají i rodiče, a všichni tři jsou obvykle odsouzeni k pokutě nebo veřejným pracem." Při opakovaných krádežích se podle Siebera soudci nerozpakují poslat zloděje do vězení.
"V Holandsku a Německu je mentalita lidí taková, že zloději se snaží při zadržení sami odejít někam do ústraní a v tichostí zaplatit škody nebo vyřídit věc přes policii," dělí se o své zkušenosti ze světa Marcel Kennedy.
"Australané moc nekradou," uvádí Petr Matoušek, který má několikaletou praxi v obřím supermarketu v Sydney. Mají však prý své kuriózní zlozvyky. "Často v obchodě něco snědí či vypijí, pak ale prázdný obal přinesou k pokladně a zboží zpětně zaplatí." Pokud však již někdo něco ukradne, je to bez výjimky trestný čin. "Protože na každé pracovní místo vyžadují zaměstnavatelé reference, táhne se případné krádež s člověkem celý život," doplňuje Petr Matoušek.
Tuzemští obchodníci nejsou příliš sdílní, když mají říci, o kolik je zloději obrali. Na celém světě je běžné, že zhruba po jednom procentu obratu ukradnou vlastní zaměstnanci a zloději a stejný díl si vyžádají omyly v administrativě. "V roce 1996 jsme ztratili 12,5 procenta z obratu. Z části to lze přičíst na vrub našim zaměstnancům, ale velký díl si odnesli zloději," přiznává Marcel Kennedy. Obrat jeho firmy se pohybuje v řádech desítek milionů korun.
