Jsou lidé, kteří přitahují příběhy. Když vidíte Josefa Dvořáka, jak na svém statku zápasí s armádou pěti tisíc slepic, tušíte, že patří mezi ně. „Je to tu krásný, to jo. Ale bolí mě ruce,“ směje se sedmatřicetiletý statkář.
Za ním, na dvoře v obci Zlatníky u Prahy, se rozkládá neveliký, zato udržovaný statek. Je domovem hospodáře, jeho tří dětí, přítelkyně a také tisíců slepic různých druhů. Každá snese kolem tří set vajec ročně. Hnědá, ale i na českém trhu méně žádaná bílá. Kupovat si je zvykli místní i Pražané.
„Odbyt vajec před Velikonocemi je dvojnásobný. Nevím, jestli je to pro nás příjemné, protože musíme dodávat celoročně, a když po nás chtějí dodavatelé víc, musíme pak vysvětlovat, že je nemáme,“ líčí statkář.
Nemusí být zrovna Velikonoce, práce má nad hlavu pořád. Představa o idylickém životě na statku se dokonale rozplývá ve 14 hodinách, které běžně denně stráví péčí o své slepičí panství. Přesto vypadá, že věci bere s nadhledem.
Kurník z Německa
Po smrti otce se Josef Dvořák rozhodl, že se na rodinném hospodářství bude naplno věnovat do té doby okrajovému chovu slepic. Začátky byly krušné. V prvních třech letech přišly problémy s technologiemi, nákazami nebo špatnou várkou krmení. Nejednou se stalo, že přišel o celý chov. Následující měsíce se mu ale vždy podařilo postavit opět na nohy.
„Zaplať pánbůh, teď se mi daří, ale nebylo to zadarmo,“ říká místní pán slepic. Jen několik jich pobíhá na dvoře. Pět tisíc jich snáší v potemnělých halách, největší komfort má dvě stě nosnic ve volném chovu na přilehlém poli. Když po týdnu spasou trávu ve výběhu, slepice prostě nažene do kurníku na kolech a přeparkuje ho o kus dál na zelené louce.
Vynález si nechal dovézt z Německa. Kupodivu to bylo složitější než ze zemí třetího světa. Dodávka šla přes známé a jejich známé, výrobce totiž dělal obstrukce.
„To jsem v životě nezažil. Řekli mi, že s východní Evropou nespolupracují,“ líčí. Má v plánu volný chov rozšiřovat, ale peripetie s dovozem mobilního kurníku ze zahraničí už znovu absolvovat nechce. „Po roce zkušebního provozu jsme přišli na spoustu věcí, které by se daly vylepšit nebo udělat jinak. Rozhodli jsme se postavit svůj vlastní mobilní kurník, a pokud vše půjde hladce, bude první prototyp na mém poli v září,“ popisuje.
Kurník, který připomíná maringotku, už přitáhl zájemce z řad velkochovatelů. Díky solárním panelům na střeše je energeticky samostatný, jen vodu a krmivo je potřeba dovážet.
Pohyblivé kurníky nejsou jedinou inovací, jíž se farmář odlišuje od ostatních. Protože přišel na trh později – v době, kdy už měla konkurence rozebrané dodávky do e-shopů i farmářských obchodů – rozhodl se, že svá vejce bude prodávat přes automaty. Prvních pět vejcomatů instaloval v okolních obcích, brzy jich bude mít už dvanáct. Každý stroj přitom vyšel na zhruba 250 tisíc korun.
„Je v tom určitá nezávislost, ale také servis a každodenní objíždění,“ popsal. Ty nejvzdálenější, které budou v Davli a v Uhříněvsi, dělí čtyřicet kilometrů.
Dvořák není nadšencem do technologií. Svůj e-mail kontroluje jen zřídka. Přesto má haly s nosnicemi i odchovnu v Hodkovicích s 11 tisíci kuřaty vybavené kamerami a senzory. Aplikace v mobilu mu hlásí teplotu vzduchu, kolik toho zvířata vypijí a zkonzumují.
Nosnice si nechává jen první rok, během něhož snášejí nejvíc. „Po roce snášejí třeba o 50 vajec méně, takže ekonomika už nevychází,“ vysvětluje. Zvířata nekončí na jatkách, ale u neziskové organizace Slepice v nouzi a poté v domácnostech. Hodně vzrostl i zájem o kuřata. Podle Dvořáka je to způsobeno aférami z posledních let: kontaminací vajec fipronilem a také salmonelózou. Tyto kauzy částečně narovnaly roky pokřivenou cenu.
Vejce barvená zevnitř
Dvořák připouští, že je plošně zvykem krmit nosnice krmením s aditivy, po nichž jsou žloutky žlutější. „Dobarvuje téměř každý včetně nás. Spotřebitelé věří, že čím žlutější žloutek, tím kvalitnější vejce. Není to pravda,“ říká. Barevnější žloutky však mívají slepice z volného chovu, které žerou trávu.
Kromě spotřebitelů vyžadují výraznější žloutky i podniky v gastronomii. „Myslím, že na tom není nic špatného. Problém je, že jsou dva způsoby. Někteří chovatelé používají syntetická barviva, my dobarvujeme na přírodní bázi krmivy s výtažky z papriky a aksamitníku. To samozřejmě vejce prodražuje,“ říká Dvořák. Raději se tím ale nechlubí, protože to zákazníci neradi slyší.
