Kolem davu turistů projedou nosítka s mrtvým tělem zabaleným do zeleného igelitu. "Výšková nemoc," prohodí horský vůdce August, který celou scénu sleduje. Smrt britského turisty z minulého měsíce je příkladem rizik čekajících při výstupu na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro.
"Nechali ho umřít na svahu," říká jeho sestra Kinnari Patelová. "Když ho postihly zdravotní obtíže, nebyla už šance dostat ho dolů." Víc než 20 000 turistů se ročně pokouší o zdolání "střechy Afriky", přitahováni lákadlem nejvyšší světové sopky a zároveň nejvyššího vrcholu dostupného turistům bez předchozích horolezeckých zkušeností a znalostí. Vrchol Uhuru, jehož název je swahilským výrazem pro svobodu, je při svých 5895 metrech výzvou. A odměna je úžasná - výhled z okraje kráteru za rozbřesku je prý s okolními sněhovými poli a ledovci nejkrásnějším východem slunce na světě. Tuto výzvu však značná část dobrodruhů nezvládne. Podle oficiálních údajů dosáhne vrcholu Kilimandžára jen něco málo přes 50 procent turistů. Dalších 25 procent dospěje alespoň k okraji kráteru. Zbytek se vrátí nebo je odnesen zpátky. Téměř deset turistů ročně na hoře zahyne z důvodů výškové nemoci, infarktu či nehody. Ačkoli řecký filozof Ptolemaios zmiňuje "velkou sněžnou horu" již ve druhém století našeho letopočtu, Evropané se zdráhali uvěřit existenci zasněžené hory uprostřed afrických rovin pouhé tři stupně pod rovníkem. V roce 1848 zahlédl křesťanský misionář Johann Rebmann "něco pozoruhodně bílého na vrcholu vysoké hory", ale londýnští zeměpisci odmítli uvěřit, že by se mohlo jednat o sníh. Trvalo dalších 41 let, než si německý horolezec Hans Meyer konečně probil cestu hlubokým sněhem a dosáhl vrcholu. Meyer se na horu ještě jednou po 11 letech vrátil, aby zjistil, že ledovce na Kilimandžáru značně ubývá. Ubývání sněhu nicméně nahrává turistům, kteří začali horu zaplavovat. Meyer potřeboval na výstup dva pokusy a nakonec mu trvalo plných šest týdnů, než dosáhl vrcholu dřímajícího vulkánu. Nyní většina lidí zdolá horu za pouhých pět či šest dní, čímž připraví svému tělu neobyčejnou zátěž. Výnosy z turistického ruchu v Kilimandžárském národním parku, jež ve finančním roce 2000/2001 dosáhly osmi milionů dolarů, pomáhají zabezpečit nejen vlastní ekosystém hory, ale také podporují řadu dalších tanzanských parků. Prospěch z turistů mají i okolní obce, z nichž příslušníci kmene Wachagga dodávají nejvíc nosičů a průvodců doprovázejících turisty na jejich výpravách až na vrchol. Výstup začíná v bujných deštných pralesích, které pokrývají spodní svahy Kilimandžára a v nichž na mechem pokrytých stromech žije mnoho vzác ných opic, například černobílé guerezy. Ve 2800 metrech ustupují stromy vřesovištím a rašeliništím a noční teploty začínají klesat pod bod mrazu. Řada turistů brzy začíná trpět řídkostí vzduchu, přičemž prvním příznakem slabé výškové nemoci bývá mírná bolest hlavy. Když vřesoviště ustoupí vysokohorské poušti a dobrodruhy obklopí mraky, stane se stoupání skutečnou výzvou. V 5500 metrech dosahuje atmosférický tlak pouhé poloviny tlaku v nulové nadmořské výšce. Mozku chybí kyslík a čím dál víc lidí si stěžuje na bolesti hlavy a nevolnost. Jiní trpí halucinacemi. Nejlepším lékem na výškovou nemoc je sestup, někteří však nedoceňují závažnost svého stavu a riskují plicní či mozkové edémy, tedy smrtelné otoky plicních či mozkových tkání. "Někteří lidé sem přijedou a naprosto netuší, do čeho se pouštějí," diví se britský diplomat. "Setkal jsem se s lidmi, kteří se domnívali, že tahle hora není o moc vyšší než Ben Nevis. A tahle nejvyšší britská hora dosahuje výšky pouhých 1344 metrů."
"Nechali ho umřít na svahu," říká jeho sestra Kinnari Patelová. "Když ho postihly zdravotní obtíže, nebyla už šance dostat ho dolů." Víc než 20 000 turistů se ročně pokouší o zdolání "střechy Afriky", přitahováni lákadlem nejvyšší světové sopky a zároveň nejvyššího vrcholu dostupného turistům bez předchozích horolezeckých zkušeností a znalostí. Vrchol Uhuru, jehož název je swahilským výrazem pro svobodu, je při svých 5895 metrech výzvou. A odměna je úžasná - výhled z okraje kráteru za rozbřesku je prý s okolními sněhovými poli a ledovci nejkrásnějším východem slunce na světě. Tuto výzvu však značná část dobrodruhů nezvládne. Podle oficiálních údajů dosáhne vrcholu Kilimandžára jen něco málo přes 50 procent turistů. Dalších 25 procent dospěje alespoň k okraji kráteru. Zbytek se vrátí nebo je odnesen zpátky. Téměř deset turistů ročně na hoře zahyne z důvodů výškové nemoci, infarktu či nehody. Ačkoli řecký filozof Ptolemaios zmiňuje "velkou sněžnou horu" již ve druhém století našeho letopočtu, Evropané se zdráhali uvěřit existenci zasněžené hory uprostřed afrických rovin pouhé tři stupně pod rovníkem. V roce 1848 zahlédl křesťanský misionář Johann Rebmann "něco pozoruhodně bílého na vrcholu vysoké hory", ale londýnští zeměpisci odmítli uvěřit, že by se mohlo jednat o sníh. Trvalo dalších 41 let, než si německý horolezec Hans Meyer konečně probil cestu hlubokým sněhem a dosáhl vrcholu. Meyer se na horu ještě jednou po 11 letech vrátil, aby zjistil, že ledovce na Kilimandžáru značně ubývá. Ubývání sněhu nicméně nahrává turistům, kteří začali horu zaplavovat. Meyer potřeboval na výstup dva pokusy a nakonec mu trvalo plných šest týdnů, než dosáhl vrcholu dřímajícího vulkánu. Nyní většina lidí zdolá horu za pouhých pět či šest dní, čímž připraví svému tělu neobyčejnou zátěž. Výnosy z turistického ruchu v Kilimandžárském národním parku, jež ve finančním roce 2000/2001 dosáhly osmi milionů dolarů, pomáhají zabezpečit nejen vlastní ekosystém hory, ale také podporují řadu dalších tanzanských parků. Prospěch z turistů mají i okolní obce, z nichž příslušníci kmene Wachagga dodávají nejvíc nosičů a průvodců doprovázejících turisty na jejich výpravách až na vrchol. Výstup začíná v bujných deštných pralesích, které pokrývají spodní svahy Kilimandžára a v nichž na mechem pokrytých stromech žije mnoho vzác ných opic, například černobílé guerezy. Ve 2800 metrech ustupují stromy vřesovištím a rašeliništím a noční teploty začínají klesat pod bod mrazu. Řada turistů brzy začíná trpět řídkostí vzduchu, přičemž prvním příznakem slabé výškové nemoci bývá mírná bolest hlavy. Když vřesoviště ustoupí vysokohorské poušti a dobrodruhy obklopí mraky, stane se stoupání skutečnou výzvou. V 5500 metrech dosahuje atmosférický tlak pouhé poloviny tlaku v nulové nadmořské výšce. Mozku chybí kyslík a čím dál víc lidí si stěžuje na bolesti hlavy a nevolnost. Jiní trpí halucinacemi. Nejlepším lékem na výškovou nemoc je sestup, někteří však nedoceňují závažnost svého stavu a riskují plicní či mozkové edémy, tedy smrtelné otoky plicních či mozkových tkání. "Někteří lidé sem přijedou a naprosto netuší, do čeho se pouštějí," diví se britský diplomat. "Setkal jsem se s lidmi, kteří se domnívali, že tahle hora není o moc vyšší než Ben Nevis. A tahle nejvyšší britská hora dosahuje výšky pouhých 1344 metrů."
