Na nové CT (výpočetní tomograf) čekali pacienti nemocnice ve Frýdku-Místku bezmála tři roky. Proč? Moravskoslezský kraj, který zakázku pro svou příspěvkovou organizaci vypisoval, ji osmkrát měnil. Není divu, že se dodavatelům nechtělo pořád dokola přepisovat nabídky. Navíc se vše pořádně protáhlo.
A jiný příklad: Olomoucký kraj u dvou zakázek dostal hned čtyřikrát pokutu 30 tisíc korun od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže za nedodržení zákona a musel své rozhodnutí ohledně toho, komu zakázku zadá, vzít zpátky. To příliš důvěryhodnosti nebudí - ani u soutěžících firem, ani u veřejnosti.
Klikněte pro zvětšení
To jsou jen některé příklady, kdy kraje předvedly, jak se zakázky nemají zadávat. Sdružení akademiků z Univerzity Karlovy EconLab sestavilo krátce před volbami do krajských zastupitelstev žebříček krajů, který ukazuje, kde vedení kraje zadávalo zakázky hospodárně a férově a kde méně. Vyhrál Jihočeský kraj, nejhůře dopadl Zlínský kraj (podrobné výsledky hodnocení najdete zde).
Rekordman v rušení zakázek
V celkovém pořadí se kraje neliší tak markantně jako v některých konkrétních ukazatelích. Noční můrou pro zájemce o zakázku jsou zadavatelé, kteří zakázky často mění, ruší nebo vůbec neoznamují vítěze. Nedává pak smysl nabídku vůbec podávat, protože to může být zbytečná práce.
Největší procento zakázek bylo opravováno v Moravskoslezském kraji: 85 z 143 zakázek, tedy 59,5 procent. „Úředníci vypisují stylem pokus-omyl, měli by si dělat lepší průzkum trhu,“ říká Jiří Skuhrovec, předseda EconLabu.
Zákon neukládá zadavateli zakázky, který utrácí veřejné peníze (v tomto případě kraji), udělat si před vypsáním zakázky průzkum trhu a zjistit, co je vůbec možné nakoupit. Kraje tak jen v hrubých rysek načrtnou, co chtějí, a pak čekají, s čím zájemci přijdou.
Následují dodatečné dotazy a připomínky uchazečských firem a podle toho zadavatelé zakázku upravují. Pro uchazeče je to dost nepříjemné - musejí nabídky přepisovat, aby se přizpůsobili novým podmínkám. A často se tím prodlouží celé výběrové řízení. „Pokud nejste předvybraná firma, nestojí za to ani studovat zadávací dokumentaci,“ říká Skuhrovec.
Příkladem je právě zakázka na nákup lékařských technologií pro nemocnici ve Frýdku-Místku, příspěvkovou organizaci Moravskoslezského kraje. Po 18 měsících a osmi změnách zakázky se podařilo vysoutěžit jen jedinou ze třech jejích částí - nákup technologií pro sterilizaci. Dříve zmíněné CT se podařilo vysoutěžit až o další téměř rok a půl později.
Celková zakázka pro nemocnici měla odhadovanou cenu 115 milionů a měla být spolufinancována z evropských fondů. Právě u dotovaných projektů mají kraje nejvíc potíží se správným vypsáním tendru. „Procento změn u zakázek spolufinancovaných z evropských fondů je vyšší, u všech krajů to bylo nad dvacet procent,“ konstatuje Skuhrovec. Dodatečné úpravy mohou zakázku výrazně protáhnout a zadavatel tak může přijít o dotace.
O tom, jak kraje umí nebo neumí zadávat zakázky, svědčí také procento zrušených tendrů. Na celé čáře vede Jihomoravský kraj se 47 % zrušených zakázek nebo jejich částí.
Týká se to například tendrů na poskytování míst v azylových domech nebo v sociálně-terapeutických dílnách. Výběrová řízení se opakovaně rušila, protože se přihlásil jediný uchazeč. U dalších zakázek se zakázka rušila z technických důvodů, případně kvůli pochybnostem ohledně průhlednosti průběhu výběrového řízení anebo proto, že všichni uchazeči byli pro nesplnění podmínek vyloučeni. „Je otázka, jestli podmínky, tak jak je kraj vypsal, byly splnitelné,“ komentuje Skuhrovec.
Porušení zákona
Pokud zadavatel zakázky pochybí, může kdokoliv z účastníků řízení podat podnět na prošetření k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Nejvíc prohraných sporů u ÚOHS zaznamenal Olomoucký kraj, celkem čtyři v pouhých dvou zakázkách. Jednou šlo o nájem reprografické techniky a servisu k ní (tiskárny ap.), kdy s vítězným uchazečem kraj hned dvakrát po sobě odmítl uzavřít smlouvu na reprografické služby s odůvodněním, že uchazeč neposkytl součinnost. To se ovšem neprokázalo a vítězná firma Janus nakonec zakázku dostala za cenu 3,8 milionu korun.
Podruhé šlo o IT řešení nákupního systému pro všechny organizace kraje (odhadovaná cena 4 miliony), kdy kraj nechal vyhrát uchazeče, který nesplňoval požadované technické podmínky. Neúspěšný uchazeč Tesco SW (proslulo dodávkou kontroverzního systému na monitorování eurodotací pro ministerstvo pro místní rozvoj - více čtěte zde) dosáhl toho, že vítěz Tender Systems zakázku nedostal. Podle věstníku zatím soutěž ještě nebyla uzavřena a vítěz není znám.
9 kritérií
Výzkum EconLabu dokazuje, že dodržování zákona o veřejných zakázkách ještě neznamená, že veřejné instituce se chovají k veřejným penězům správně. Někdy využívají toho, že zákon připouští řadu nepříliš běžných situací a množství výjimek.
EconLab pomocí devíti kritérií změřil, do jaké míry zadavatel postupoval průhledně, hospodárně a zda mu nevznikala korupční rizika.
Jak výzkumníci hodnotili (kritéria)Otevřenost 1. Podíl veřejných zakázek na celkových nákupech 2. Soutěžní řízení - jestli například kraje nenadužívají jednací řízení bez uveřejnění 3. Konzistentní jednání - a jestli se již vypsané zakázky příliš nemění a neruší Konkurence 4. Koncentrace dodavatelů - jestli se zakázky nezadávaly opakovaně jen jedné nebo několika málo firmám 5. Počet nabídek - kolik se do soutěže přihlásilo zájemců 6. Využívání nástrojů podporujících soutěž - jako například elektronická aukce, dělení zakázky na části nebo vyhodnocování zakázky i podle jiných kritérií než je cena 7. Pochybení v soutěži dle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže - jestli nenašel antimonopolní úřad pochybení v zadání zakázky nebo v průběhu soutěže Kontrola 8. Kvalita dat ve Věstníku - chybovost a úplnost zveřejňovaných informací o zakázkách, které zadavatelé na internet povinně věší 9. Hodnocení dodavatelů - jestli vítěz nevykazuje znaky korupce nebo nespolehlivosti (například jestli není závislý na veřejných zakázkách, jak dlouhou má historii, zda není v insolvenci nebo jestli zveřejňuje transparentně své výsledky v obchodním rejstříku) |
Kritéria se dají shrnout do tří skupin: otevřenost, konkurence a kontrola. Jinými slovy – zda jsou zakázky dodavatelům dostupné, jestli o ně probíhá kvalitní soutěž a zda má veřejnost možnost zjistit, kam tekly peníze.
Nejlepší umístění získaly ty kraje, které využívají možnosti zákona tak, aby dosáhli nejlepšího nákupu, nejprůhledněji za nejlepší možnou cenu a naopak. „U těch, které mají špatné hodnocení, nemusí jít nutně korupci nebo nehospodárnost. Takový výsledek naznačuje pouze větší prostor pro ně,“ říká Skuhrovec.
Stejný model už loni uplatnili na hodnocení zakázek velkých i malých obcí, nemocnic, státních institucí a státních firem (více zde).
Econlab všechny zadavatele na nalezená pochybení upozorňuje. Podle Skuhrovce na to reagují dvěma způsoby: buď výzkumíkům úředníci vyhrožují žalobou anebo jsou naopak rádi, že je někdo na nedostatky upozornil.
EconLab o sobě dal vědět už loni, když upozornil antimonopolní úřad, že úřady na svých internetových profilech k zakázkám mají půl milionu chyb a porušují tak zákon. Chyběla například výše ceny, jména dodavatelů či chybná číselná označení, podle kterých zakázku nelze dohledat ve věstníku veřejných zakázek. To znemožňuje veřejnou kontrolu. Úřad některé z hříšníků potrestal a ostatním doporučil dodržovat zákon.
