Po pádu železné opony byli zákazníky diskontních prodejen hlavně lidé z východního Německa, studenti a turisté ze zemí komunistického bloku. Mnoho Čechů si vzpomene, že zkraje devadesátých let byl nákup v takových obchodech dosud nepoznaným zážitkem.
Od té doby se situace značně změnila. Super- a hypermarkety zaplavily východní Evropu a přestaly lákat cizince do Německa. I jeho lépe situovaní obyvatelé ale pochopili, že základní potraviny lze koupit ve srovnatelné kvalitě za poloviční ceny přímo z palety.
V Aldi nakupuje asi 95 procent dělníků, 88 procent úředníků a 80 procent podnikatelů.
"Nakupuji tam už 35 let. Nejdřív proto, že jsem musela šetřit, teď proto, že šetřit chci," poznamenává osmapadesátiletá mluvčí berlínského Filmového muzea Christa Schahbazová.
Vybírá si jak základní potraviny, tak třeba i šampaňské. "Nevím, proč bych za stejné věci měla jinde platit dvojnásobek," říká. Nemine prý týden, aby Aldi nenavštívila.
Zákazníkům nevadí, že jim levné supermarkety nabídnou místo šesti jen dva druhy másla, pouze balený chléb nebo sušenky v půlkilovém balení. Reagují i na mimořádné nabídky v sortimentu, například jeden druh zlevněné elektroniky nebo nábytku.
"Aldi už není firma pro chudé, v posledních letech se jí dostalo společenského uznání," říká Nils Busch-Petersen z berlínského Sdružení maloobchodu a dodává: "Lidé musejí čím dál tím víc šetřit."
U východu z obchodu Aldi na výstavném Postupimském náměstí si právě do ruksaku balí salát, hrozny a filety z pstruha třicetiletý advokát Jens Lechleitner. Říká, že tu nakupuje rád, protože zbytečně nevyhazuje peníze.
Podle průzkumu časopisu Stern se počet zákazníků Aldi za poslední rok zvýšil o 20 procent a největší cílovou skupinu tvoří se 49 procenty právě dobře vydělávající zaměstnanci a živnostníci s ročním příjmem přes 30 tisíc eur (900 tisíc korun).
