Pojistné si mezi sebe dělí zaměstnanec a zaměstnavatel.

Pojistné si mezi sebe dělí zaměstnanec a zaměstnavatel. | foto: AP

Ze své práce státu odvádíme 57 procent. V evropském srovnání je to hodně

  • 313
Celkem 57 procent z toho, co firma zaplatí za práci svých lidí, spolkne český stát, vyplývá ze studie švýcarské finanční společnosti UBS. V žebříčku 57 zemí a jejich metropolí se Česko umístilo poměrně vysoko - dvanácté.

Studie měřila, kolik z každé stokoruny, kterou pracovník ve světové metropoli vydělá, odchází do státní pokladny na dani z příjmů a na sociálním a zdravotním pojištění. Vede Francie, následují Belgie, Nizozemí, Ukrajina, Švédsko, Slovensko, Itálie, Maďarsko, Řecko, Španělsko a Turecko.

Řada zemí má velmi vysokou daň z příjmů a sociální a zdravotní pojištění, výměnou za to ale občané dostávají řadu služeb od státu zdarma - bezplatné vzdělání, péči o děti, zdravotní péči. To je případ Švédska, ale i České republiky. Ta má v porovnání s ostatními zeměmi Evropy zdravotní péči na vysoké úrovni a propracovaný systém s mnoha sociálními dávkami.

Daňová zátěž ve významných městech světa

Tam, kde jsou odvody nízké, bývá státní zdravotní péče s kvalitou a rozsahem na štíru. „Bez připlácení za soukromé pojištění je veřejný servis velmi slabý, to platí například v Británii,“ říká odborník na daně z příjmu fyzických osob Tomáš Hunal z poradenské PricewaterhouseCoopers.

V zemích jako Švýcarsko a Hongkong si lidé musí sami platit zdravotní pojištění úplně sami, stát financování zdravotnického systému vůbec nezajišťuje.

Petrostáty odvody nepotřebují

Nejvíce celkových odvodů - tedy daně plus pojistné - se vybírá v zemích jako Francie a Belgie - tam je to přes 70 %. „Daně se v západních zemích navíc zvyšují spolu s příjmem, protože mají progresivní zdanění,“ upozorňuje Hunal.

Ve Francii se platby do sociálního systému liší podle profese a firemního odvětví. „Systém je hodně sociálně orientovaný a francouzské penze jsou zajímavější než české,“ podotýká Hunal.

Nejlépe se z hlediska daně z příjmů žije lidem v bohatých ropných státech jako Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Katar. Tam plní státní rozpočet prodej nerostných surovin a nevybírají se žádné daně z příjmů.

Většina daňových poplatníků v Argentině, Peru a Kolumbii si také nemůže stěžovat na vysoké daně. Daně z příjmů se tam vybírají jen od bohatých a od cizinců.

Samotná daň z příjmů je naopak nejvyšší v Dánsku - v průměru 45 %. Pro srovnání - celosvětový průměr je 13 %. Na druhé straně se v zemi neplatí žádné zdravotní a sociální pojištění - z daně se prostě pokryje všechno plus lidé mají vlastní důchodové spoření a u lékaře si připlácejí ze svého.

Povinné odvody zatěžují platům neprospívají

Pojistné si mezi sebe dělí zaměstnanec a zaměstnavatel. Většinou to je nastavené tak, že zaměstnavatel kromě hrubé mzdy platí i významnou částku nad to, která jde rovnou státu. A zatímco pracovník vidí jen hrubou mzdu, kterou má na výplatní pásce, ve skutečnosti přijde firmu jeho zaměstnávání i o desítky procent dráž.

„Česko z tohoto pohledu patří k pěti až šesti nejdražším zemím Evropy,“ říká Hunal. Předčí nás Francie, Itálie nebo Švédsko. To může odrazovat lidi od práce a firmy od poctivého zaměstnávání.

„Někteří lidé s nízkou kvalifikací raději zůstanou na sociálních dávkách, než aby brali nízkou mzdu zatíženou povinnými odvody,“ varuje daňová poradkyně Markéta Kozáková z firmy KPMG.

Odvody ovlivňují zaměstnanost

Vysoké odvody také vedou k tomu, že se zaměstnavatelé snaží stát obejít a zaměstnávájí lidi načerno, na švarcsystém (falešní živnostníci vyjdou firmu levněji, protože platí menší odvody z příjmů než zaměstnanci). Stát tak přichází o příjmy.

Důsledky to má i pro ty, kteří pracují a řádně daně a pojistné odvádějí. Zaměstnavatelé neradi mzdy zvyšují. „Dobře si to rozmyslí, protože stovka na hrubé mzdě je stojí 134 korun,“ říká Kozáková.

Snížení těchto odvodů by mohlo přispět k větší ochotě zaměstnavatelů vytvářet nová pracovní místa, přidávat lidem na mzdách a využívat méně například švarcsystém nebo práci načerno. Na druhé straně by to mohl být problém pro státní rozpočet.

„Muselo by se sáhnout na úroveň zdravotní péče a výši dávek, nebo by byla větší spoluúčast,“ říká Hunal.

Na to, kolik za své lidi budou muset platit, koukají při výběru svého působiště i zahraniční investoři. „Kromě toho je pro přímé zahraniční investice také důležitá jednoduchost administrativy pro podnikání, geografické umístění země nebo vzdělanost pracovní síly,“ vypočítává Hunal.

„Například ve Skandinávii mají dlouhodobě vysokou míru zdanění a odvodů, nicméně na druhou stranu veřejný sektor v těchto zemích funguje rychle, pružně ve snaze o co nejmenší administrativní zatížení podnikatelů a firem,“ dává příklad Kozáková.

Ve finále je to ale jedno, kolik platí firma a kolik zaměstnanec, jsou to náklady na mzdy, které musí pokrýt zaměstnavatel a které nakonec skončí v kapse státu. „(Tyto) náklady práce jsou sice v ČR v rámci EU na vysoké úrovni, avšak jak studie ukázala, celková cena práce je nízká,“ uklidňují vládní analytici. Jinými slovy - protože v Česku máme nižší mzdy než ve většině zemí EU, jsme i přes velké nároky státu konkurenceschopní.

Odborníci proto doporučují zaměřit své síly spíše na zjednodušení administrativy pro podnikání nebo na zvýšení produktivity české pracovní síly.