Zkusil jsem jako první Čech bungee jumping, říká zpěvák Janek Ledecký

Koncerty zpěváka Janka Ledeckého jsou plné pohybu a energie. Devětatřicetiletý autor a hlavní představitel muzikálového Hamleta si to může dovolit, protože si výbornou kondici udržuje pravidelným sportováním. Zvlášť se přitom vyžívá v adrenalinových sportech. Létal na padáku, při lyžování je mu jedno, jestli má pod sebou sníh, nebo vodu. Nevynechá jedinou příležitost vyzkoušet odvahu při sjezdu na horském kole z krkolomných krkonošských svahů, velkou současnou vášní je windsurfing na neklidném moři. Jako první se Janek Ledecký odvážil skočit v roce 1992 na gumovém laně při průniku bungee jumpingu do východní Evropy.

Vzpomenete si ještě na svůj skok?

Do Ústí nad Labem přijeli profesionálové z Los Angeles. Strašně tenkrát lilo, na břehu Labe bylo třicet fotografů a dva televizní štáby. Skákali jsme z horkovzdušného balonu. Šel jsem do toho dobrodružství bez velkého přemýšlení, jen abych neudělal nějakou ostudu.

Dál už vás bungee jumping znovu nelákal?

Pak jsem si skočil ještě jednou, ale moc odvázanej jsem z toho nebyl. Víc si užiju při surfování. Podobným fofrem a podobnou technikou jako na vodní lyži-slalomce se může člověk vozit sám a nepotřebuje k tomu člun. Nebo si raději vezmu kolo a dám si to dolů po sjezdovce.

Co prožíváte, když pádíte ze sjezdovky dolů?

Horské kolo je úžasná varianta, protože si můžu ublížit akorát sám svou chybou. Já svému kolu dost věřím, dají se na něm jezdit pořádné kopce. Občas zapochybuju, jestli je skutečně vyrobeno ze správného materiálu, také zvažuju, jak moc to rozjet a kdy začít brzdit, jestli za nějakou zatáčkou není rozsypaný štěrk. Na kole jsem opatrnější než na lyžích nebo snowboardu, ty mám víc zažité. A když mi něco nevyjde, sníh je daleko milosrdnější než kamení při pádu z kola.

Při takovýchto kouscích byste se měl chránit.

Když jedou ve Špindlu závody bikeři, mají chrániče jako motokrosaři, já používám pouze helmu. Hlavu si chránit musím, protože mě pořád živí.

Máte ji pojištěnou?

Vůbec. Když jsme točili v dvaadevadesátém roce videoklip Na ptáky jsme krátký, jezdil jsem i skákal na vodních lyžích a nakonec přišel padák. Utrhnul jsem se z něj, ale naštěstí jsem se nezabil, jen jsem si roztříštil zápěstí levé ruky. Tři čtvrtě roku jsem nemohl hrát na kytaru. Za tříštivou zlomeninu s možnými následky mi tenkrát dala pojišťovna čtyři sta osmdesát korun. Padáku jsem zatím na nějakou dobu nechal, ale na stará kolena si ho ještě dopřeju.

Proč vyhledáváte adrenalinová dobrodružství?

Strašně mě to baví, když se alespoň dvakrát do týdne pořádně uženu, snesu více únavy a potřebuju míň spát. Endorfiny, tedy přirozené opiáty uvolňované mozkem při takovém sportování, jsou droga jako každá jiná. Má to jen tu výhodu, že si to člověk napřed odpracuje a teprve pak si to užívá, všechny ostatní drogy si člověk napřed užívá a teprve pak si je odpracuje.

Uvědomujete si nebezpečí těchto aktivit?

Moc ne, ale snažím se na to pořád myslet. Musím se však nutit. Zodpovědnější jsem i proto, že mám rodinu.

Máte po úspěšném zvládnutí nebezpečného sportu stejné pocity, jako když vám tleská Lucerna?

Po úrazu z padáku jsem se naprosto racionálně rozhodl, že přibrzdím. Když stojím před vyprodanou Lucernou a lidi mě přeřvou při mých písničkách, mám z toho úžasný zážitek. Moc si téhle příležitosti vážím a chci ji ještě párkrát zažít. Všichni, kteří třeba létají, si jsou vědomi toho, že jejich neopakovatelné pocity jsou vyváženy velkým rizikem. Každý počítá s tím, že může jednou skončit na vozíku nebo ještě hůře.