Ke konci osmdesátých let 19. století se už rozmáhala hnutí, která se snažila prosadit lepší podmínky pro dělníky, konkrétně osmihodinovou pracovní dobu. K rezoluci, která žádala, aby se maximálně osm hodin práce dostalo do zákona, se připojily odborové organizace v Kanadě i ve Spojených státech.
Sobota 1. květen 1886
Přesto jejich požadavky zůstávaly nevyslyšeny, a tak se začaly připravovat protestní akce. Na demonstrace se připravoval New York, Detroit a také Chicago, které se stalo centrem celého dění.
První květnový den byly v ulicích tisíce lidí. Projevy zněly v angličtině, němčině, polštině, a dokonce i češtině. Poklidná demonstrace se rozešla, aniž by došlo k jedinému incidentu.
O tři dny později, v pondělí 3. května, se 65 tisíc zaměstnanců připojilo v Chicagu ke stávce. Nechyběli ani pracovníci společnosti McCormick Harvester. Tentokrát ale všechno skončilo jinak. Zasáhla policie, která podle svědků začala do shromážděných střílet. V tom, kolik lidí zůstalo ležet mrtvých, se prameny rozcházejí, zřejmě jich ale bylo šest, další byli zraněni.
První máj je lásky čas: osobnosti o Svátku práce |
V úterý 4. května se na protest proti policejnímu zásahu sešlo na Haymarketském náměstí shromáždění asi tří tisíců lidí. Na náměstí promluvili lídři tehdejšího hnutí - August Spies nebo Albert Parsons. Obecenstvo jim naslouchalo, vše se odehrávalo v poklidu za dozoru asi 180 policistů připravených zasáhnout v prvním náznaku jakéhokoliv násilí. Kolem desáté večer nicméně vyzvali zúčastněné, aby se rozešli.
Nikdo nedokáže přesně popsat, co se tehdy přesně stalo, jisté je, že prostranstvím zahřměl ohlušující výbuch bomby, která dopadla do řad policistů. Jeden policista zemřel okamžitě, další byli zraněni a někteří svým zraněním podlehli později. Obětí ale mělo být mnohem více.
Osm rozsudků, čtyři popravy
Osm mužů skončilo před porotou. Mezi nimi i charismatičtí řečníci Spies a Parsons. Za mřížemi se ocitli i další vůdčí osobnosti amerických odborů či sympatizantů anarchistů. Verdikt soudu si nakonec ještě vyslechli Samuel Fielden, Michael Schwab, Adolph Fischer, George Engel, Louis Lingg a Oscar Neebe.
Důkazy proti nim nebyly prakticky žádné. Přesto sedm z nich nakonec bylo odsouzeno k smrti. „Mírnější“ byl soud pouze k Neebemu, který dostal 15 let. Na šibenici nakonec skončili Parsons, Engel, Spies a Fischer. Díky masivní mezinárodní kampani zmírnil soud tresty Schwabovi a Fieldenovi, kteří oprátce unikli výměnou za doživotní žalář. Lingg se oprátce vyhnul tak, že den před popravou spáchal sebevraždu.
Pohřeb se stal další manifestací, na které se sešlo 600 tisíc lidí. To, že se odsouzení stali oběťmi doby, svých aktivit v odborech a příslušnosti k anarchistům, nakonec uznal i guvernér státu Illinois John Peter Altgeld, který je v roce 1893, sedm let po osudných událostech, nechal propustit s prohlášením, že tito muži byli oběťmi hysterie, domluvené poroty a předpojatého soudce.
Oslava práce, nebo režimu?
V roce 1889 svolala pařížská internacionála na 1. květen následujícího roku velkou mezinárodní demonstraci za osmihodinový pracovní den. Ve stanovený den vyšly do ulic tisíce lidí nejen v USA, ale také v Evropě, Chile, Peru, na Kubě a také na území Česka. Postupně se přidávaly další země. V roce 1891 se poprvé slavil 1. máj v Rusku, Brazílii a Irsku. Čína poprvé slavila v roce 1920, o sedm let později se přidala Indie.
Za 40 let komunistické nadvlády získal svátek práce v Česku pachuť propagace výdobytků socialistického hospodářství, povinných manifestací i nudných a lživých projevů o vzkvétající zemi. Téměř dvě desetiletí po pádu komunismu se stále konají demonstrace ultrapravičáků, ultralevičáků, příznivců ODS, kozího sýru i mléka.
Většina lidí nicméně o významu svátku pracujících příliš nehloubá a v parku, na pikniku či pod rozkvetlou třešní si užívá volna. Na druhou stranu, kdyby nebylo před více než sto lety chicagských událostí, možná bychom v práci trávili deset, dvanáct či čtrnáct hodin denně dodnes.