Já jsem horník, kdo je víc? Kdo by neznal slavný slogan z dob budování komunismu. Horníci byli jako hlavní součást dělnické třídy považováni za páteř společnosti. Nejsou však jediní, komu bývalý režim hlasitě vyslovoval podporu.
Zaměstnanci těžkého průmyslu, vojenští důstojníci, zemědělci. Ti všichni patřili podle stranické rétoriky mezi nejdůležitější občany republiky a mohli bychom je tak snadno označit za „režimem protežované“.
Dvakrát více peněz
Platy horníků se pohybovaly daleko nad republikovým průměrem. V roce 1983 dostávali měsíčně necelých 7 200 Kčs, což je podle Českého statistického úřadu více než dvojnásobek tehdejšího průměrného příjmu.
Režim je často slovně vyzdvihoval, natáčely se o nich filmy a psaly se oslavné básně. I proto se na horníky tehdy část lidí dívala takříkajíc „skrz prsty“. Hornictví je však také fyzicky velmi náročná práce a pamětníci často vzpomínají na to, jak velké riziko jim pod zemí hrozilo. Podle Lubomíra Place, ředitele hornického muzea Landek Park, jsou tak slova o protekci příliš silná.
„Když dáte na misky vah atypické prostředí, obrovskou dřinu a na druhé straně peníze, které nebyly až tak velké, nelze mluvit o protežování,“ tvrdí. „Kdo chtěl, mohl sem přijet a pracovat. Znám velké množství lidí, kteří na šachtu přišli a někteří to po několika dnech, jiní několika měsících, vzdali a šachtu již nechtěli nikdy vidět,“ dodává.
Horníci neměli oproti ostatním povoláním pouze nadstandardní platy, ale mnohdy i přístup ke zboží, které bylo jiným občanům zapovězeno. „Třeba na akci ke Dni horníků, kde se zboží rozdělovalo, jsem si koupil automatickou pračku a kvalitní ledničku,“ vzpomínal pro iDNES.cz před deseti lety Jaroslav Broulík z Havířova, který fáral od poloviny šedesátých do počátku devadesátých let.
Kromě přístupu ke kvalitnímu zboží měli horníci snazší cestu rovněž k získání bytu. V tomto případě ale obvykle rozhodovalo i to, jestli byl žadatel takzvaně společensky angažován, například zda byl členem KSČ nebo dalších organizací.
„Horníci se těšili některým privilegiím, protože šlo o náročné, nebezpečné povolání, které bylo zároveň klíčové pro udržení československého průmyslu a energetiky v chodu,“ uvádí Adam Havlík, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů.
V padesátých letech přišel největší růst hornických mezd. Velký rozdíl mezi platem takzvaných „těžce pracujících“ a ostatních zaměstnanců se začal smazávat až po sametové revoluci. Podle dat Českého statistického úřadu je v současnosti medián mzdy horníků 33 700 Kč, což je 122 procent mediánu napříč profesemi.
Zato ostatní povolání, především ta vyžadující vysokoškolské vzdělání jako učitel, si po roce 1989 polepšila. Učitelé v roce 1983 brali 75 procent průměrné mzdy, nyní jsou s mediánem 31 700 Kč na 114 procentech.
Jako důstojníci za Čepičky
Nástup socialismu potěšil i leckteré vojáky. Těsně po konci druhé světové války totiž jejich mzdy dosahovaly téměř podprůměrných hodnot.
„Průměrný plat důstojníka (tehdy) průměrnou mzdu mírně převyšoval, zatímco plat rotmistra byl hluboko pod celostátním průměrem,“ píše ve své studii Finanční situace vojáků z povolání a v základní službě v letech 1945 až 1955 historik Jiří Bílek.
Komunistický režim přitom na věrnosti vojska stál. Snažil se ji proto pojistit zvýšením platů, k němuž došlo krátce po únorové revoluci – vyšší důstojníci si v padesátých letech přišli asi na dvojnásobek průměrné mzdy, ti nižší pobírali lehce nadprůměrný plat. Mzdy řadových vojáků tehdy dosahovaly přibližně tří tisíc korun.
Rozdíl mezi platy byl v armádě značný. Bílek nicméně upozorňuje na to, že vojáci často museli udržovat dvě domácnosti – jednu v místě bydliště a druhou tam, kde sloužili. I proto měla armáda zpočátku potíže získat nové profesionální členy.
Nový důstojnický sbor měl totiž být tvořen primárně mladými dělníky, pro které však bývalo výhodnější zůstat v civilním povolání. „Vžité představy o tom, jak dobře si žili důstojníci „za Čepičky“, platí jen v případě vyšších důstojníků. Ale tak tomu bylo i před nástupem ministra obrany Alexeje Čepičky v roce 1950 a jistě i po jeho odchodu z vedení resortu,“ zakončuje svou práci Bílek.
Kladivo lepší srpu
Zatímco dělníky a horníky po únorové revoluci čekalo oslavování, navýšení platů a přístup k nejkvalitnějšímu zboží, zemědělců se dotkla kolektivizace. Ta byla v mnoha případech vynucená.
„Zemědělci, kteří se jí vzpírali, byli nuceni do družstev vstoupit, a pokud se bránili, byli různě perzekvováni – vyloučení ze systému národního pojištění, kriminalizování nebo byly jejich rodiny násilně přesídleny,“ říká Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů. Perzekuce se zemědělcům nevyhnula, přestože se jejich zaměstnání symbolicky objevuje i v komunistickém znaku – srpu a kladivu.
Když kolektivizace skončila, stala se Jednotná zemědělská družstva pro komunistickou stranu důležitou politickou oporou. Loajalitu zemědělských oblastí si tak, podobně jako armády, snažili komunisté získat navýšením platů. Paralela s armádou se pak vztahuje i na rozložení mezd – šéfové JZD dostávali nadprůměrné platy, zatímco běžní zemědělští dělníci brali mnohem méně. Přesto se podle Havlíka postupně stali loajální společenskou vrstvou.
Veksláci a přednostní péče
Nejen ti, které režim oslavoval, si však mohli přijít na velké peníze. „Lukrativním okruhem povolání byla ta, ve kterých lidé přicházeli do kontaktu s cizinci,“ uvádí Havlík. „Číšníci, recepční, taxikáři a další těžili z toho, že od cizinců pokoutně odkupovali cizí měny,“ upřesňuje.
Tito takzvaní veksláci od cizinců za výhodný kurz skupovali valuty. Zahraniční peníze potom v bance vyměnili za tuzexové poukázky, které dále přeprodávali Čechům.
Specifickou skupinou byli také ti, kdo měli přístup k podpultovému zboží, například zelináři nebo řezníci. „Přístup k podpultovému zboží často využívali k vlastnímu obohacování. Běžným jevem byly úplatky za přednostní prodej lepšího druhu zboží, například lepšího masa, a různé triky či šizení zákazníků,“ komentuje Havlík. Úplatky za „přednostní péči“ byly běžné napříč většinou povolání.
K dlouhodobě finančně nedoceněným povoláním pak podle Havlíka patřili především učitelé a lékaři. „Ostatně s tímto negativním dědictvím se česká společnost potýká dodnes,“ dodává.
