Křivdy minulosti, spáchané na Praze nepřející „cizáckou monarchií“, byly odčiněny. Zhruba tento obsah měly titulky vycházející na stránkách novin s datem 6. února 1920.
V parlamentu se mezi jednání o prémiové státní půjčce a debatu o zestátnění odborných ženských škol vmáčkla diskuse o zákonech spojených se vznikem Velké Prahy.
To, co se nepodařilo během několika desetiletí předtím, se podařilo odhlasovat za pár desítek minut.
Nová metropole republiky* Velká Praha se stala skutečností 1. ledna 1922. * V roce 1922 byl zaveden i titul primátor Hlavního města Prahy. * Na 171,6 kilometru čtverečního žilo 676 657 obyvatel. * Metropole měla 13 obvodů. * V roce 1922 si Praha vzala půjčky na další rozvoj v USA a Velké Británii, tyto prostředky stabilizovaly komunální podniky. * V meziválečné éře Velké Prahy vzniklo 23 000 nových domů, 40 procent z nich tvořily rodinné domy na Ořechovce a Spořilově. * Největší stavební boom Praha tehdy zažila v letech 1927–1929. |
„S rozšířením Prahy se počítalo už od roku 1849,“ vysvětluje Linda Nová z archivu hlavního města Prahy. „Tehdy se uvažovalo o Smíchovu a Karlíně. Tyto obce to ovšem samy radikálně odmítly,“ pokračuje s tím, že názor změnily až o třicet let později, v osmdesátých letech.
Připojení samy žádaly spolu se Žižkovem, Královskými Vinohrady a Holešovicemi–Bubny. „Důvod byl jednoduchý, potřebovaly zavést vodu a plyn,“ dodává Nová.
Ke zrodu Velké Prahy ovšem i tato rozšíření měla daleko, z čehož čeští politici obviňovali vídeňskou vládu. Proto ony v úvodu zmiňované novinové titulky. Mohly za to ale i postoje stávajících pražských radních, kteří se přeli o výší daní.
Projekt Velké Prahy přišel znovu na pořad dne až po zrodu republiky. Celkem 38 obcí mělo podle zákona, schváleného pohodlnou většinou, rozšířit osm stávajících obvodů hlavního města republiky.
„Je však ještě potřeba opatřit finanční základ pro velké, ohromné úkoly, které naše velkoměsto čekají,“ upozorňoval obratem národně demokratický poslanec Vladimír Fáček, jeden z tvůrců předlohy.
Ony velké úkoly pro řadové občany obcí v prstenci od Bohnic po Zátiší u Modřan znamenaly hrozbu zvýšení nejrůznějších daní a dávek. Existovala totiž značná disproporce mezi výší daní, které odváděli obyvatelé budoucích pražských čtvrtí, a mezi odvody obyvatel původní Prahy.
V hospodách a na návsích se záhy rozebíraly cifry, které bude v metropoli třeba hradit. Například poplatek za psy měl ze stávajících 20 korun skočit až na 50 korun. Počítalo se například i s dlažebným. „Šlo o platbu za průjezd automobilů a dalších dopravních prostředků městem,“ vysvětlují historici.
Rozšíření nebylo zadarmo
„Má býti také zavedena desetiprocentní dávka z hromadné dopravy autobusy a z dopravy elektrických podniků,“ upozorňoval zákonodárce Fáček. Nahoru měly jít i již tak dost citelné daně z převodu nemovitostí, a to o tři až sedm procent. Ze zahrad se počítalo s výběrem 20 až 30 haléřů za metr čtvereční.
Ovšem s placením z kapes daňových poplatníků to nakonec tak horké nebylo. Jeden z autorů zákona, Jaroslav Brabec uklidňoval nové Pražany tím, že je v rukou městských a obecních radních, zda poplatky zvýší. V praxi to znamenalo, že daně zůstaly prozatím beze změny.
„Záleželo na pražském zastupitelstvu, aby v desetileté lhůtě vytvořilo takové nástroje, které by sladily rozdílné finanční zatížení v Praze,“ uváděl historik Antonín Klimek.
Během desetileté lhůty se předpokládalo, že bude jasno i o výši investic do rozvoje města.
Milionové investice
Stavba komunikací, osvětlení, kanalizace, nových bytů a všeho potřebného pro proměnu Velké Prahy ve vysněnou moderní metropoli byla již podle prvních odhadů drahou záležitostí.
„Velmi střízlivě sčítáno, potřebné náklady činí 900 milionů korun,“ upozornil poslanec Jaroslav Brabec. Hlavní město proto mělo podle zákonodárců nárok na větší část některých daní, které by jinak skončily ve státní pokladně.
„Velká Praha přebírala do svých služeb i úředníky, zřízence, učitele, lékaře či cestáře,“ uvádí historik Klimek.
I to ale přineslo problémy. Mnozí zaměstnanci z připojovaných obcí se totiž se vznikem republiky domohli vyšších platů a přídavků, než jejich kolegové ze starých pražských čtvrtí. Rozdíly ve výši mezd měl do budoucna vyřešit magistrát. Ale do konce první republiky se mu to zcela nepodařilo.
Nižší mzdy zákon naopak obratem vyrovnával na úroveň obvyklou v hlavním městě. Podobně se postupovalo také u penzí, vdovských důchodů a dalších nároků.
Další novinkou v připojených obcích byly modré uniformy strážníků státní policie, které vystřídaly šedozelené stejnokroje četnictva.
„Četnictvo udržovalo pořádek na venkově, policie ve městech,“ vysvětluje odborník na bezpečnostní problematiku Martin Jansa s tím, že nové čtvrti přešly pod péči pražského policejního ředitelství.
Jak se Praha rozšiřovala
