Co se v Hongkongu, bývalé britské kolonii, změnilo od července 1997, kdy zde zavlála rudá vlajka Číny? "Vůbec nic," říká jedenačtyřicetiletý rodilý Hongkonžan David Hwong a dodává: "Díky bohu." Pochybnosti, zda pekingská vláda bude dodržovat s Londýnem uzavřenou zásadu "jedna země, dva systémy", se zatím rozplynuly. Je to podle znalců místních poměrů i naděje pro dnes portugalské Macao, které připadne Číně v prosinci příštího roku. "Tu a tam vlají čínské vlajky a je tu šest tisíc čínských vojáků. Ale naposledy jsem některého z nich viděl během slavnosti předání," vypočítává známky nadvlády komunistů David Hwong. "Dnes je to dokonce lepší než dřív. Máme víc volnosti, protože Peking se nám do ničeho nevměšuje," říká majitel továrny na hračky Robert Tse. Sám se přitom nejdřív také bál: "Měl jsem peníze i v zahraničí a byl jsem připravený, že odjedu do Ameriky." Ostatně bohatí podnikatelé a finančníci si již dříve opatřili občanství jiných zemí. Někdy třeba i tři najednou: americké, britské a australské. Před předáním Číně se Hongkonžanů nikdo neptal, co vlastně chtějí oni. Nyní, kdyby někdo ohrozil jejich nezávislost, hlasovali by prý i nohama. "Politika nás nezajímá. Teď nám dělá spíš starost ekonomická krize," zdůrazňuje Robert Tse, přestože v Hongkongu nejsou problémy tak očividné jako třeba v Indonésii. Šest a půl milionu novopečených obyvatel Čínské lidové republiky platí dál pevným hongkongským dolarem, jímž neotřásl ani nedávný údajný útok George Sorose. Funguje i právní systém, který zde zavedli Britové. David Hwong upozorňuje, že může jezdit do Číny, jak se mu zlíbí, zatímco prostí Číňané se do "komerčního ráje" dostanou jen po získání úředního povolení. Navíc, stejně jako většina jeho spoluobčanů, může dál bez překážek cestovat i po světě, protože si většina z nich ponechala pasy zámořských poddaných Jejího Veličenstva. Budou platit ještě devět let. A pak? Čínská vláda prý již vyjednává (především na Západě), aby hongkongské pasy, které ty stávající nahrazují, měly stejné uznání. Ve skutečnosti Hongkong víc expanduje do Číny než naopak, protože místní podnikatelé pokračují na pevnině v budování výrobních provozů. Hongkongský kapitál tak dnes kontroluje v Číně podniky zaměstnávající asi sedm milionů lidí. Peking může být spokojen - získává nejen větší výrobní kapacitu, ale i chybějící know-how. "Manažeři a další vedoucí pracovníci se tam stěhují z Hongkongu," vysvětluje Robert Tse a dodává: "Alespoň se tak u nás snižuje populační tlak, protože víc lidí už se do Hongkongu nevejde." Jedna malá překážka při kontaktech "s pevninou" přesto existuje. Je jí mandarínská čínština - úřední řeč v miliardové zemi, rozdělené pestrou škálou navzájem nesrozumitelných čínštin. Ostatně čínsky mluvený film s čínskými titulky není výjimkou. Hongkonžané se proto nyní učí novou úřední řeč, která je úplně jiná. Naštěstí je jednodušší než jejich zpěvavá kantonština se sedmi melodickým odstíny, v nichž jedno a to samé slovo má různé významy. "Já sám mandarínské čínštině celkem rozumím, ale mluvit jí ještě moc nedokážu," svěřuje se plynnou angličtinou David Hwong a nakonec na adresu bratránků z pevniny poznamenává: "Větší rozdíly než v řeči jsou mezi námi ve způsobu myšlení. Mají úplně jinou mentalitu. Jsou uzavřenější. To se však může v budoucnu změnit."
9. prosince 1998
