A pak si zkuste představit, že nový americký prezident má podle očekávání do něj vkládaných vyřešit finanční krizi, hlubokou recesi, rozklad amerického automobilového průmyslu, válku v Iráku, globální klimatické změny, válku v Afghánistánu, mír na Blízkém východě, energetickou závislost na ropě, zvyšující se sociální nerovnost v USA, dostupnost vysokoškolského vzdělání, nukleární program Íránu, nefunkční imigrační systém, rozšiřování NATO, reformu zdravotního pojištění nebo rozmístění systému protiraketové obrany.
A aby toho nebylo málo, pro spoustu věcí potřebuje Obama souhlas Kongresu, případně spolupráci dalších důležitých mezinárodních aktérů. Co se tedy z těchto grandiózních úkolů dá vůbec zvládnout a za jak dlouho?
Nejjednodušší změny jsou ty, které může udělat nový prezident sám a okamžitě, pouhým podpisem pod tzv. exekutivní příkaz. Reálně se uvažuje například o zrušení základny na Guantánamu, striktním zákazu mučení nebo zavedení přísnějších limitů na emise u automobilů. Jako vrchní velitel armády může též začít přesouvat americké vojáky na světové šachovnici. Ale zatím to v tomto ohledu na výraznější změny nevypadá, zvlášť když ministrem obrany zůstává Bushem jmenovaný Robert Gates.
Pro většinu svých programů potřebuje Obama změnit stávající zákony. I když mají v obou komorách demokraté většinu, jednoduché to nebude. Musí se totiž přerozdělit nebývalé množství peněz, a proto se budou vlivné zájmové skupiny velmi snažit tento proces ovlivnit ve svůj prospěch nebo alespoň zablokovat. Již Bill Clinton tvrdě narazil, když mu Kongres zamítl jeho ambiciózní snahy o reformu zdravotnictví.
I na mezinárodní scéně bude Obama závislý na spolupráci ostatních. Jeho deklarovaný zájem o konstruktivní vyjednávání místo vysílání střel s plochou dráhou letu je jistě chvályhodný, bohužel však také lehce zneužitelný. Pokud se Severokorejci, Íránci, Kubánci nebo třeba i Izraelci prostě nebudou chtít dohodnout, tak se pouze usilovným vyjednáváním mnoho nedosáhne. Jednoznačné zlepšení vnímání Spojených států v zahraničí tak nakonec nemusí přinést reálné výsledky.
Na většinu domácích programů i mezinárodních projektů jsou navíc potřeba peníze. I když se vláda USA zadlužuje nevídaným tempem, její zdroje nejsou zdaleka neomezené a příjmy z daní se kvůli ekonomické recesi ještě sníží. Už teď je jisté, že Obama nemůže splnit všechna očekávání, která jsou do něj v dnešní kritické době vkládána. Je jen otázkou času, kdy jeho mesiášská aura získá realističtější rysy.
Bylo by však chybné nechat se očekávaným vystřízlivěním příliš demoralizovat. Ať už je mánie kolem Obamy jakkoliv přehnaná, má důležitý symbolický význam. Rehabilitovala totiž politiku a veřejný prostor jako něco, o co je důležité se zajímat, v čem má smysl se angažovat a v čem je možné začít věci měnit.
Mladí Američané inspirovaní Obamou patřili k důležitým strůjcům jeho vítězství, i když jsou četnými komentátory zatracováni jako nenapravitelně hédonističtí, nevzdělaní, cyničtí, konzumní, či přímo nihilističtí. Jejich odhodlání ve spojení s moderními technologiemi má potenciál proměnit celkové vnímání politiky.
Srovnání s Českou republikou je z tohoto pohledu tristní – mladí lidé nejčastěji "nemají koho volit", politika je rutinně považována za špinavou a cynickou hru o peníze a vliv, která už nikdy lepší nebude. Takové vnímání je často sebenaplňujícím se proroctvím, které ochromuje pozitivní snahy o změnu. A který český politik dokáže inspirovat ostatní jako Obama?
