Rozpačitě jsem svírala ubrečenou Jackie v náručí a nejistě ji hladila po zádech, protože jsem nenacházela slova útěchy. Vrátila se z pracovního úřadu, z pochůzky, k níž se odhodlávala tři měsíce. Třiatřicetiletá Londýňanka byla donedávna náruživá workoholička. Úspěšná manažerka nejrůznějších stavebních projektů, firmy se o ni praly. Když ta poslední, pro niž pracovala, musela loni propustit většinu zaměstnanců, Jackie se na nucenou dovolenou těšila. Po letech, kdy si nedovolila víc než prodloužený víkend, si potřebovala odpočinout.
Jenomže krize stavební firmy fatálně zasáhla a po sedmi měsících hledání si Jackie začala připouštět, že se bude muset přihlásit o podporu. "Nikdy mě nenapadlo, že se budu muset postavit do fronty budižkničemů a žebrat o almužnu." Byla převálcovaná studem a bezmocí. Obzvláště ten očividný stud dosud sebevědomé, zdravé holky, kterou nikdy předtím nenapadlo, že by se nedokázala jednou sama uživit, byl odzbrojující.
Vzpomněla jsem si na ni, když jsem volala do školy, že Eliška bude přece jenom moci jet na letní školní výlet se zbytkem třídy. Podařilo se mi vydělat pár stovek, budu ho moci zaplatit. Nestyděla jsem se přiznat, že placení výletu navrch drahého školného je pro mě problém. Ale když mi zástupkyně ředitelky navrhla, ať požádám finanční oddělení o podporu, zalkla jsem se studem a koktala, že to snad nebude zapotřebí.
Omezování se kvůli rostoucím cenám potravin a energickému škrtání státních výdajů pociťuje většina Britů. Třináct milionů Angličanů žije pod hranici bídy už léta, ale hlad se v Británii dosud řešil jenom v souvislosti s obyvateli třetího světa. Teď se však objevují tisíce Angličanů, kteří jsou zaměstnáni, vydělávají, a přesto se dostávají do situace, že nejsou schopni platit hypotéku nebo nájem, topení a přitom zajistit potraviny pro sebe a svou rodinu.
Tým lidí, kteří pracují pro kanadskou Greater Vancouver Food Bank
"Vždycky jsem pracovala, nikdy by mě nenapadlo, že se budu muset spoléhat na balíčky potravin od cizích lidí, abych nakrmila svou jedenáctiletou dceru," říká Suzan do televizní kamery a mluví o tom, že je jí hanba. A ten stud, to pokoření, jí kouká z očí. Z nějakého důvodu na nás působí intenzivněji než etiopské dítko s vyvaleným bříškem. Proč? U etiopského dítěte přece jenom očekáváme, že může strádat hlady. U bílé Evropanky, která celý život pracuje a je pořád stále ještě zaměstnána v jedné z nejbohatších zemí na světě, ne.
Po vzoru amerických "food banks" se podobná služba rychle šíří prostřednictvím křesťanské charitativní organizace i v anglických městech. Dobrovolníci zásobují třídenním krizovým balíkem potravin rodiny, které se ocitly v krizi. Dostanou konzervy a další nezbytnosti výměnou za potravinový kupon, který jim vystavila lékařka nebo sociální pracovník. A aby to nebylo tak depresivní, v deníku Independent teď vycházejí recepty vyhlášeného šéfkuchaře, který, dojat touto činorodostí salisburské charity, radí, jak chutně vařit z krizového balíku.
V Anglii nyní v různých městech funguje celkem přes osmdesát "food banks". Cílem je mít v každém městě aspoň jednu. Novým nařízením ministra sociálních věcí budou potravinové kupony vydávat i pracovní úřady. Vláda tímto přiznává, že hladovějících Angličanů bude přibývat.
Tulipán od Pierra Josepha Redoutea
Něco je shnilého nejen ve státě dánském. A s ironií vlastní jenom životu na anglickém zazobaném maloměstě, mi dnes sousedka vhodila do schránky pohlednici (Zátiší s růžemi a tulipány, Pierre Joseph Redoute 1759–1840). Pečlivě na ní vypisuje spojení na předsedu místní zahrádkářské kolonie, kde se můžu zapsat na seznam čekatelů na záhon k pěstování brambor. Doteď jsem se zarputile snažila vyhnout módní úchylce anglické střední třídy: podomácku si pěstovat vlastní vitaminy. Ale po posledním vystoupení šéfa anglické národní banky toho kontaktu na předsedu místní zahrádkářské kolonie asi využiju.
