Bývaly to krásné časy. Bylo to nové a neokoukané. Zákazníci moc nešetřili a kupovali. A pak přišla jedna rána za druhou.
Většina trhu s nealkoholickými vodami, minerálkami a balenými vodami je posledních několik let v nemilosti. U rostoucího počtu zákazníků, ale i mocných regulátorů. Možná to přehnali s plastovými obaly, cukrem, umělými sladidly, konzervanty, zčásti jsou výrobci obětí svého vlastního obchodního úspěchu.
Pokud nepomůže slunce, bude letošní rok desátým v řadě, kdy klesá spotřeba nealkoholických nápojů, jak vyplývá z údajů Svazu výrobců nealkoholických nápojů. Statistikové jsou o něco milosrdnější, ale pokles potvrzují. Za loňský rok jsou k dispozici zatím jen předběžné odhady jednotlivých výrobců, ale podle ohlasů patřil k tomu nejhoršímu, co pamatují.
Peníze a příroda
Sešup ve spotřebě nealka o desetinu během deseti let odpovídá poklesu zhruba o třicet litrů na osobu a rok. Nejvýrazněji se projevil po roce 2008 a v případě bohatších zemí jde o celosvětový fenomén. Voda v lahvi se stala ve vyspělých státech zbytným statkem, produktem, na kterém se snadno a rychle šetří.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Ve Spojených státech, zemi největších pijanů balené vody, se v době finanční krize stala symbolem předchozí rozmařilosti značka Fiji Water. Balená voda dovážená z artézské studny na ostrově Viti Levu, součásti republiky Fiji, země ležící dva tisíce kilometrů severovýchodně od Nového Zélandu. Třetinka byla v lepších supermarketech běžně dostupná za dva dolary. Vzhledem k nákladům na stáčení, balení, dopravu, distribuci, marketing, prodej a k tomu nějaký zisk jde o malý obchodní zázrak. Jak jinak lze označit schopnost prodat něco tak široce dostupného, pro spotřebitele chuťově těžko odlišitelného a zároveň za vysokou cenu?
Po finanční krizi se trend šetření protnul se sílícím vědomím lidí, kteří podobný obchod s vodou považují spíše za velkou obchodní čuňačinu.
A to nemusí jít o extrémní příklad převozu pitné vody na tisíce kilometrů. V Česku propad v segmentu "balená voda" začal již před deseti lety a plynule pokračoval i v dobách rostoucích příjmů. "Ekologický" motiv klesajících prodejů balených vod není možné přeceňovat. Význam balení do PET lahví, které převálcovaly střídmé pokusy o comeback vratného skla, popřípadě vratných "petek", totiž stále roste. Jejich úspěch u piva, které by z plastu ještě před pár lety "přece nikdo nepil", budiž drobným důkazem.
Hněv zákazníkův
Specificky domácím jevem je dění v restauracích a hospodách, které je pro velké tuzemské nápojáře obzvlášť bolestivé. Vracejí se točené limonády, které s počátkem devadesátých let skončily stejně rychle jako hvězdy socialistického showbyznysu. Po době "kola, fanta, sprite" přichází období "máme červenou, žlutou a zelenou".
Na vodu v lahvi zase zle dotírá kohoutnice, voda z kohoutku s plátkem citronu. Jde o jev přicházející zejména s velkými cestovatelskými zkušenostmi Čechů, zčásti podpořený rostoucím spotřebitelským sebevědomím. Je nutné prodávat vodu v drahých lahvičkách po dvou decích či čtvrtlitrech? Skutečně nebyla poptávka od zákazníků po levnějších sedmičkách či litrovkách? V Česku se porcování zřejmě dlouho vyplácelo, o to bolestivější je pro restauratéry a nápojáře změna spotřebitelské atmosféry.
Coca-Cola, jednička na nápojovém trhu, aktuálně skončila u koly, fanty a spritu s miniaturním balením 0,2 litru a podle restauratérů prakticky za stejných cenových podmínek nabízí už jen třetinky (více zde). Jako důvod uvádí evropskou regulaci obalů a požadavky trhu.
Ten, kdo se v pozadí směje, jsou vodárny. Zástupci odvětví, které od roku 1990 zvedlo své ceny zhruba stonásobně, samozřejmě těží z problémů nápojářů, ale i ze své zlepšené, pitnější produkce. Na ně, bohužel, žádné šetření neplatí. Pojem "vodárenský efekt" – čím víc šetříte, tím víc platíte – už pronikl do učebnic ekonomie.
