V temné stodole na farmě na okraji Vídně připravuje Andreas Gugumuck „pokoj lásky“. Jeho úkolem je napodobit v něm venkovní osvětlení a zajistit stálý přísun občerstvení pro návštěvníky, kteří si přišli odpočinout od milostných hrátek se svými četnými partnery. Pan Gugumuck ale neprovozuje „vykřičený dům“. Ve skutečnosti chová hlemýždě.
Ročně prodá na jídlo 300 tisíc hlemýžďů. Při ceně až 80 euro (asi 2 200 korun) za kilo je to lukrativní byznys. Za rok prodá 1,5 tuny šneků. Kupují je rakouské restaurace, Gugumuck dodává také do Německa a USA.
Fakta o hlemýždích
Zdroj: BBC |
Tato práce jej prý baví o mnoho víc než jeho předchozí zaměstnání v IT. Na jedné farmě vyrostl, ale po svém otci jí nechtěl převzít. Místo toho vystudoval počítačový a ekonomický obor. V roce 2000 začal pracovat pro společnost IBM, kde vystřídal několik různých pozic. Něco mu ale chybělo.
„Nic jsem nevyráběl, jen vytvářel slova a koncepty. Poohlížel jsem se tedy po nějaké alternativě. Až jsem narazil na článek o tom, že se ve špičkové gastronomii znovu používají hlemýždi,“ řekl BBC. „Tak jsem hledal nějakou literaturu o šnecích a našel jsem velmi slavnou kuchařku. V ní se psalo o dlouhé historické tradici pojídání hlemýžďů, zvlášť tady ve Vídni, během velikonočního půstu.
Ve středověku se šneci nepovažovali za maso
Zatímco dnes je největším konzumentem šneků Francie (kde se jim říká „escargots“), Andreas Gugumuck zjistil, že ve středověku byla centrem hlemýždích hodů právě Vídeň. Vysvětluje, že v té době byla silně římskokatolického vyznání a lidé tedy nesměli během půstu šest dní před velikonocemi jíst maso. Šneci se za maso nepovažovali, proto po nich byla tenkrát obrovská poptávka. Ta však v průběhu staletí zmizela. Oživit ji zkouší až Gugumuck.
Nastudoval si, jak se mají šneci chovat a krmit a v roce 2008 převzal malou farmu, kterou před lety začala provozovat jeho babička. Když vypěstoval první várku plžů, začal experimentovat s tím, jak je nejlépe uvařit. Většina restaurací je totiž odebírá předvařené.
Šnečí byznys v ČeskuNaučit Čechy jíst šnečí lahůdky zkoušel Miroslav Souček s původní firmou Snailex Plus. Jeho syn, jednatel Delicatessen Snailex, se pustil do úplně nového byznysu - ze šneků dělá kosmetiku. S její výrobou začal Miroslav Souček junior kvůli vysoké sezonnosti šnečích lahůdek, většinu produkce vyrábí na Vánoce a plži končí v zahraničí. Zatím prodává šnečí extrakt, který nabízí na akné, a šnečí krém proti tvorbě očních vrásek. Nejde přitom o levnou záležitost, padesát mililitrů krému prodává za zhruba tisíc korun. Jeho hlavním obchodním artiklem však nadále zůstává zpracování šneků na různé lahůdky. Češi si na ně postupně zvykají. Šneky Souček chová sám i nakupuje od sítě chovatelů, kterou si za roky ve šnečím byznysu vybudoval. |
Aby pomohl oživit zájem o pojídání hlemýžďů v Rakousku, farmář zorganizoval dva festivaly, jeden o půstu a druhý v září. Konají se od té doby každý rok a jejich popularita pomohla vídeňské restauratéry přesvědčit, aby začali šneky nakupovat. V roce 2010 vydělávala Gugumuckova firma Viennese Snails tolik, aby mohl opustit původní práci a začít se věnovat šnekům naplno.
V posledních letech farmář pěstuje také šnečí vajíčka a játra. Aby získal vajíčka, chová šneky (kteří jsou oboupohlavní) v boxech naplněných zeminou a pískem. „Sklízet“ může každý den. Bílá vajíčka se pasterizují do malých sklenic, padesát gramů se prodá i za 150 eur (asi 4 150 korun). Prý jsou křupavější než rybí vajíčka a mají silně zemitou chuť. Většinu Gugumuck vyváží do Německa a Spojených států.
Hrdější je ale na svá šnečí játra, která se musí kvůli své křehkosti vyndávat ručně. „Jsou stejně zatočené jako šnečí ulita,“ říká chovatel. „Mám rád jejich jemně oříškovou chuť. Výborně se hodí k rybě nebo k bílé omeletě,“ popisuje.
