Do našich brněnských kanceláří se dostavila dokonale vystajlovaná slečna, že hovořila s panem Němcem, že může přijít na pohovor již dnes, místo zítřku. Zrovna jsem přicházel do kanceláří a tak kolegyně jenom řekla: „Pan Němec je tady.“ A předala mi ji.
To, že „hovořila s panem Němcem“, jsem přisuzoval tomu, že hovořila s kolegou Pavlem Šímou z naší agentury RobertNemec.com, který má u nás na starosti pohovory, a zapamatovala si jenom „toho Němce“.
Nepřehlédněte |
Pohovory jsme měli naplánované na zítřek a ještě k tomu na pražské centrále. Navíc jsem věděl, že kolega Pavel je dnes v Praze a nemohl jsem se mu dovolat. „No, asi došlo k nějakému informačnímu šumu a jedna z pozvaných do Prahy je z Brna, a tak se dostavila do Brna,“ řekl jsem si a rozhodl se, že pohovor udělám sám.
„Na jaké místo se k nám hlásíte?“ ptám se jí.
„Obvolávání klientů.“
Hm, žádnou takovou pozici nemáme vypsanou. Ale třeba si Pavel hledá asistentku. „Co jste dělala před tím?“
„Doplňování informací na web a obvolávání klientů. Ale moc mi to nešlo.“
„Aha, hm.“
„Já teď chci dělat jenom nějakou brigádu. Chci odjet v létě na Maltu dělat barmanku. Nebo krupiérku. Zaplatila jsem si teď nějaký pěkně mastný kurz, takže do tří měsíců budu plynule hovořit anglicky,“ pokračuje slečna.
Už jsem nastartoval počítač a dívám se do kalendáře na zítřek. „Pardon, já jsem přeslechl: Jste slečna ta a ta?“
„Ne,“ a řekla mi své jméno.
„Kdo to je a co tady dělá?!“ říkám si. Takže k ní ani nenajdu podklady v našem systému.
„Jakou máte vystudovanou školu?“
„Ekonomku.“
„ESF nebo Provozně-ekonomickou fakultu?“
„Ne, střední, tady na Jánské.“
„Kdybyste si mohla vybrat jakékoli povolání, úplně dle libosti, jaké by to bylo?“ ptám se oblíbenou otázku na pohovorech.
„No, já nevím,“ povídá slečna.
„Úplně cokoli, opravdu si představte, že vás nic neomezuje,“ dávám jí prostor.
„Fakt nevím. Nevím, co bych chtěla dělat. Ale nějakou hodně vysokou pozici. Abych mohla kibicovat lidi. No, ale hlavně ne telefonovat. To nesnáším.“
OK, takže jsem ušetřil Pavlovi třicet minut s pohovorem, říkám si. Ale jak mohl někdo takový projít sítem a dostat se na osobní pohovor? Musíme zjistit, kde má ten systém díry.
„Čím se vlastně vaše firma zabývá?“ povídá mi.
„Cože?!“ zařval jsem v duchu. To jde někdo na pohovor a ani si nezjistí, co ta firma dělá?
„Jsme digitální agentura.“
„A jsem tady správně? Je tohle Jakubské náměstí 5?“ ptá se slečna.
„Ne, tohle je Jakubské náměstí 4,“ odpovídám.
„Aha, já jsem na zvonku viděla „Němec“, tak jsem zazvonila. Mám jít k panu Němcovi. Nevíte, kde je tady pětka?“
„Asi na druhé straně náměstí. Na téhle straně jsou jenom sudá čísla.“
„Hm a měli byste pro mne nějakou práci?“
Závěrem tři body:
- Vždycky jsem si říkal, pro koho jsou ty primitivní návody, jak se chovat na přijímacím pohovoru. A konečně jsem měl před sebou exemplář.
- Nedokážete si představit, jakým beznadějím občas propadá člověk, který dělá přijímací pohovory.
- Začal jsem litovat pana Němce na Jakubském náměstí 5.
