Nepřehledný příběh společnosti Viktoriagruppe už pomalu rozkrývá své obsazení, byť úloha jednotlivých figur se stále ještě nezaostřila. Jde hlavně o dva někdejší obchodní partnery – Petra Malého a Rostislava Haláška – kteří mezi sebou podle zákulisních zdrojů vedou stále ostřejší boj o to, komu vlastně Viktoriagruppe patří.
Zatímco Rostislav Halášek, pražský podnikatel s vazbami na české politiky i místní banky, se zatím neveřejně distancuje od fungování firmy v posledních letech, Malého role se zdá být mnohem barvitější.
Pestré známosti Petra Malého
Zajímavé jsou především jeho personální vazby na další velké byznysové skupiny. Tak především – vedou od něj zřetelné stopy k finančníkovi Petru Sisákovi. Muži, který vlastní ústeckou chemičku Spolchemie a ovlivňuje i další firmy podnikající v oboru biopaliv. O Sisákovi se často – byť bez jasných důkazů – mluví jako o šedé eminenci velkých a ne zcela průhledných komoditních obchodů.
Sám Malý tvrdí, že Sisáka osobně nezná, nicméně se v jeho „světě“ prokazatelně pohybuje řadu let. Malý se totiž angažuje hned ve dvou firmách, Terra Futura a Globe 21, jež jsou prostřednictvím dalších statutárních zástupců historicky propojeny s firmou Sima Consulting, v níž Sisák dělal jednatele. Z Globe 21 lze vystopovat spojitost i na státní Slovenský plynárenský priemysel (SPP), těžkou váhu slovenské energetiky. Globe 21 je společný podnik „Viktorky“ a SPP, spolupráce obou skupin se však později zvrtla a dodnes se spolu soudí o stovky milionů korun.
„Soudní spor stále probíhá, proto nemohu věc více komentovat,“ uvedl mluvčí SPP Michal Holeš na otázky, zda se slovenská strana v případu krachu Viktoriagruppe nějak aktivně angažuje.
A pak je tu spojka vedoucí k Lukoilu: Viktoriagruppe před šesti lety koupila od ruského ropného a plynárenského gigantu dceřinou společnost Lukoil Prague. Malý i Halášek již dříve uvedli, že od Rusů pouze převzali firmu jako připravenou právní schránku s některými kontrakty, ale s Rusy v samotném byznysu údajně neměli předtím ani potom nic společného.
Každopádně způsob, jakým podnikala a jak se do potíží dostala Viktoriagruppe, nápadně připomíná byznys jiného pražského pohrobka Lukoilu – firmy Lukoil Aviation, reprezentované prezidentovým poradcem Martinem Nejedlým.
Majetkově ne zcela průhledný Lukoil Aviation pro Správu státních hmotných rezerv spravoval a obměňoval strategické zásoby leteckého petroleje, část si jich půjčil pro obchody na vlastní pěst, nevrátil je a dodnes se kvůli tomu se státem soudí asi o 30 milionů korun.
Šedé výpůjčky ze zásob
Kauza Viktoriagruppe především odhaluje praxi, která zdaleka přesahuje osud německé společnosti, u níž stát skladoval část svých ropných zásob – odkazuje na řadu problematických kroků, které správa státních strategických zásob v minulosti tolerovala.
Výpůjčky ze státních strategických zásob, s nimiž obchodní partneři hmotných rezerv pak sami obchodují na vlastní účet, nejsou – či přinejmenším v minulých letech nebyly – nic výjimečného. Stát půjčoval komodity k obchodům soukromým firmám legálně, na základě normálních obchodních smluv.
A nešlo pouze o produkty z ropy. „Běžně docházelo i k nelegálním, černým výpůjčkám ze strategických obilných zásob,“ řekl MF DNES obchodník s obilím, detailně informovaný o praxi při skladování potravinových rezerv.
Dalším případem je Fobos Invest, obchodník s topnými oleji a pohonnými hmotami, který také spravuje část zásob pro stát. I Fobos se dostal do problémů, když mu před třemi lety z neznámých důvodů chybělo 11 tisíc tun mazutu patřících hmotným rezervám. Spor a vývoj a la Viktoriagruppe zažehnal až vstup finančníků z J&T, kteří firmu ovládli a dlužný materiál správě dorovnali.
Případ Viktoriagruppe je zřejmě jen pověstným vrcholkem ledovce, který rozkryla, zřejmě nikoliv náhodou, cílená akce ministerstva financí v podání celníků a finančního úřadu. Pod hladinou se údajně skrývají další průšvihy, o kterých se zatím na hmotných rezervách jen spekuluje.
