„Řekové už jsou na ledacos zvyklí. Že mají zahraniční televizní štáby problém najít opravdu velkou frontu u bankomatu, svědčí o tom, že většina lidí má doma dávno vybranou hotovost, protože jim bylo jasné, že se něco začíná dít.“
Rodina Martakidisových přišla do tehdejšího Československa v 50. letech minulého století ve vlně řeckých imigrantů, kteří utíkali ze své země před občanskou válkou. Usadili se v Brně, Petrose život zavál na Vysočinu k Velkému Meziříčí.
Je v pravidelném kontaktu s příbuznými, kteří žijí v zapadlé podhorské vsi v oblasti, jejímž jakýmsi krajským městem je Soluň. Zajímá ho, jak se jim tam daří, a srovnává, jaké my, Češi, máme povědomí o realitě všedního dne obyčejného Řeka.
„Porovnávám si sám pro sebe informace, které v Česku kolují. A jsem z nich, mírně řečeno, v rozpacích. V Řecku posledních pět let panuje regulérní humanitární krize,“ říká Martakidis.
Podle jeho slov tamní střední třída zchudla a ti, co byli chudí už tehdy, se v mnoha případech proměnili v bezdomovce.
Drachma, nebo euro, hlavně ať už se něco stane
Petrosův známý má v Aténách obchod a je už zoufalý. Ekonomika země se zastavila, nefungují banky, a tudíž ani bankovní operace. Platí se jen hotově, ale to nejde do nekonečna. „Říkal mi zrovna do telefonu, že je zásadní, aby se něco stalo. Ať už v referendu Řekové přistoupí na drachmu, nebo kývnou na euro. To je jedno. Hlavně, ať se prostě cokoli děje.“
V oblastech, kde se něco dá vypěstovat a lze chovat domácí zvířectvo, si lidé nějak dokážou pomoct sami. „Přežívá tam životní styl, jaký u nás dřív taky býval. Kdo ale nemá polnost a prostor pro zvířata, tomu je zle.“
Záchrannou síť podle Martakidise nyní vytváří církev. „Na řadě míst například rozdává dětem svačiny, aby ve škole nebyly hlady. Protože jejich rodiče prostě nemají na jídlo.“ V českých médiích zaznamenal informaci, že Řekové mají desetitisícové důchody.
„Jenže to neplatí univerzálně. To je stejné, jako bychom řekli, že všichni Češi dosáhnou na průměrnou mzdu víc než dvacet tisíc nebo že průměrný český důchod bere každý Čech.“
Podle něj je zásadní rozlišovat řecké státní zaměstnance a ty ostatní. Armáda státních zaměstnanců a důchodci, kteří pracovali pro stát, jsou na tom mnohem lépe než zbytek Řeků. „O mně je známo, že jsem pravičák a tak to vidím svým pohledem,“ říká otevřeně.
„Před třiceti lety se tam dostali k vládě socialisté a tím, že dali obrovskému počtu lidí štědré zaměstnání ve státních službách, což nakonec zemi stáhlo ke dnu, si vlastně vytvořili armádu voličů. Z žen, které jeden den byly zvyklé tahat těžké pytle s obilím, a nikomu to nepřišlo divné, se stávaly druhý den nadstandardně placené zaměstnankyně státu.“
Martakidisovi příbuzní žijí v podhorské vsi, jejíž přírodní podmínky jsou srovnatelné třeba s podhůřím Krkonoš.
„Celý život pracovali v zemědělství a na tu vesnici mají krásný důchod, 300 eur měsíčně. Kdo v Řecku byl, ví, kolik tam stojí potraviny v marketu, že jsou mnohem dražší než v Česku. Za energie se tam platí zhruba dvakrát tolik, co v České republice. Pohonné hmoty jsou drahé. Jsou to lidé, kteří opravdu mají hluboko do kapsy,“ popisuje život v horské vesnici v kontinentálním Řecku.
Také v jižních státech jsou oblasti, kde v zimě mrzne
Na námitku, že tato jižní země má přece vlídnější klima než Česká republika, a tudíž by náklady na energie měly být nižší, reaguje s úsměvem. „I to často slýchám. Ale jsou v Řecku oblasti, kde v zimě mrzne, kde je řadu měsíců nevlídné počasí a je potřeba přitopit, často topným olejem, jak je tam zvykem. A naopak v lokalitách, kde bývá neúnosné horko, lidé potřebují aspoň na dvě hodiny denně zapnout klimatizaci. To všechno něco stojí,“ říká 44letý muž.
Podle Martakidise bylo rozumné, že premiér Alexis Tsipras, jenž je ve funkci od letošního ledna, nepřistoupil na podmínku Evropské unie, jež žádala, aby Řekové, kteří žijí na ostrovech, nebyli daňově zvýhodňováni.
„Protože vciťte se do podmínek života ostrovanů. Ano, na řadě ostrovů v přímořských letoviscích panuje turistický ruch. Ovšem na mnoha místech lidé žijí mimo tyto zóny, je složité tam dostat energie a potraviny, dopravit se tam. To všechno něco stojí.“
Martakidis je rozpačitý rovněž z reakce Evropské unie na příliv uprchlíků od jihu. Desítky tisíc jich končí právě v Řecku a Itálii.
„Trvá to už dlouho a Unie s tím nic nedělá, její liknavý přístup je mi až podezřelý. Že by za tím bylo něco skrytého? Nějaká skrytá korupce? Nevím. Každopádně, když se tváříme jako federalistický celek, očekával bych, že premiéři jednotlivých zemí uvolní vojáky a miliony z rozpočtů a pošlou je na jih pomáhat zvládat situaci.“
