Uskupení BRICS se poprvé sešlo (tehdy ještě bez Jižní Afriky) v roce 2008 v Jekatěrinburgu a postupně se snaží změnit z volného diskusního klubu v organizaci, která by účinně využívala velký hospodářský a geopolitický potenciál svých členů. Kromě impozantního počtu obyvatel (42 % světové populace) se může BRICS pochlubit i dalšími zajímavými čísly. Jeho členové na 26 % povrchu planety produkují 27 % světového HDP. Jejich vnější dluh se pohybuje pouze od 15 do 30 % HDP.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Je zajímavé, že celý koncept BRIC(s) byl „vynalezen“ ekonomem Jimem O’Neillem, který se v roce 2001 v článku Building Better Economic BRIC zamýšlel nad tím, jak lépe využít obrovský rozvojový potenciál uvedených zemí. To se jim stále daří jenom zčásti.
I když ve statistických číslech vypadá uskupení BRICS impozantně, jeho nespornou slabou stránkou je skutečnost, že členské země jenom obtížně hledají společné priority a jejich geopolitické zájmy jsou velmi různorodé. Pokud je to možné, hledají společná stanoviska k různým mezinárodním otázkám, jako libyjská, syrská nebo afghánská krize, případně k rozhovorům o íránském jaderném programu. Zatím nejambicióznějším projektem je vytvoření rozvojové banky, která by se vyhnula účtování v USD a své úvěry by poskytovala v národních měnách svých členů.
Protiváha Západu
Ve zřejmé snaze stát se mluvčím nerozvinutých zemí zve BRICS často na své schůzky představitele dalších zemí (u příležitosti setkání v Brazílii pozvali hlavy jihoamerických států, schůzky v Durbanu se zúčastnili představitelé Africké unie a dalších devíti afrických regionálních uskupení…). Podobně i do Ufy přicestovali zástupci států Šanghajské organizace pro spolupráci, kterou kromě Číny a Ruska tvoří Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.
Zatím se zdá, že nejaktivnější zemí, prosazující v rámci BRICS nové a nové iniciativy, je Rusko, které toto uskupení prezentuje uvnitř země i navenek jako protiváhu vyspělých zemí (OECD, EU, resp. G7). Tento trend je ještě zřetelnější od roku 2014, kdy se po ruské anexi Krymu a další agresi proti Ukrajině prudce zhoršily vztahy Moskvy s vyspělými zeměmi.
Uvedená snaha Kremlu využít BRICS jako protiváhu Západu je z pohledu Evropy asi nejvýznamnějším momentem jinak celkem rutinního summitu. Určitý protizápadní étos je vlastní všem členským zemím BRICS. Žádná z nich ale nemá tak špatné vztahy s vyspělými zeměmi, jako Moskva.
Obchodní výměna Číny a USA je nesrovnatelná s tím, co si vyměňuje Peking a Moskva. Brazilská prezidentka Dilma Rouseffová před cestou do Ruska navštívila Washington, aby se pokusila dát vztahům s USA nový pozitivní impuls. Tradici a hloubku vztahů Indie a JAR s Velkou Británií a Spojenými státy také jistě není třeba zvlášť připomínat.
V rámci BRICS je tedy Moskva nejvíce protizápadní a to by mělo ruskou veřejnost znepokojovat. Jistě, Rusko je tradičně rozkročené mezi Západem a Východem a v tomto smyslu je jeho snaha rozvíjet spolupráci se zeměmi BRICS přirozená. Už méně racionální je ale stavět možnosti spolupráce s Východem a Západem do nějakého konkurenčního nebo dokonce vzájemně se vylučujícího poměru. Snažit se jedno nahradit druhým.
Zmíněná rozkročenost Ruska byla tradičně založena na tom, že i když Moskva technicky a civilizačně zaostávala za svými vyspělejšími západním sousedy, mohla vůči Východu, nebo Jihu, hrát roli relativně technicky vyspělé země. Zvlášť ve svém sovětském období se ruská zahraniční politika snažila o to, aby se v očích rozvojových zemí stala jakousi civilizační alternativou Západu.
Ať už samostatně, nebo ve spolupráci se svými evropskými satelity (jako bylo třeba Československo) mohla Moskva svým partnerům v rozvojových zemích nabízet technická řešení, která pro ně byla významným posunem vpřed.
Ztracený náskok
Dnešní situace je ale jiná. Zatímco zaostávání za Západem se Moskvě vyrovnat nepodařilo, během posledních desetiletí ztratila svůj náskok před Východem, resp. Jihem. Pokud tedy dnes Kreml kritizuje Západ a snaží se dřívější dobré vztahy s EU, USA a dalšími vyspělými zeměmi nahradit úzkou spoluprací s Čínou a ostatními, jen těžko u nich může nalézt podobnou odezvu jako dříve.
Země, které v současnosti hledají alternativu k Západu, ji rozhodně nenalézají v Rusku. Jeho dřívější roli už hraje Čína. Ta je mimo jiné připravena financovat různé investiční projekty – ovšem za podmínek, které jsou výhodné právě pro Peking. Čína si tím pro budoucnost zajišťuje privilegovaný přístup k surovinovým zdrojům způsobem, ke kterému se Západ neodváží neuchýlit, protože by byl obviněn z neokolonialismu.
Pokud tedy dnes Kreml tvrdí svým občanům, že může problémy Ruska vyřešit tím, že spolupráci se Západem nahradí spoluprací s Čínou (a dalšími zeměmi BRICS), neříká jim pravdu. Před Moskvou v současnosti nestojí alternativa, zda spolupracovat s Východem nebo Západem. Skutečná osudová volba spočívá v tom, že Kreml si musí vybrat, zda konečně povede svou zemi cestou modernizace, nebo zda bude i nadále prohlubovat její zaostalost – dnes už nejen za Západem.
Pokud se chce Moskva modernizovat, dobré vztahy s vyspělými zeměmi nemají alternativu. Pokud chce naopak zůstat surovinovým přívěskem světové ekonomiky, pak není až tak důležité, zda se bude více přátelit se Západem nebo Východem, s Evropou nebo Čínou.
