Zlatá mince, která drží historický rekord: platila 700 let

V historii se to dělo nesčetněkrát. Mince z drahých kovů nahrazovaly levnější kovy. Rekordmanem mezi mincemi, který si udržel sedm století nezměněný obsah zlata, je Středověký solidus, zlatá mince Byzantské říše.

Středověký solidus | foto: Profimedia.cz

Zlehčování mincí z drahých kovů, především cestou záměrného snižování obsahu zlata či stříbra, lze z pohledu historie hodnotit buď jako nežádoucí zásahy panovníků vedené snahou zvyšovat vlastní bohatství a financovat války, nebo jako nakonec nevyhnutelný proces zvyšování množství peněz v ekonomice v souvislosti s jejím růstem při objektivně omezeném množství drahých kovů.

Historie financí

• V novém seriálu představujeme zajímavé okamžiky z dějin finančnictví.
• Autory jsou akademici Vysoké školy ekonomické v Praze
• www.vse.cz

Čtěte minulý díl:

Historie financí: Jak se železniční horečka proměnila ve Velkou depresi

Stavba železnice ve městě Topeka v Kansasu v roce 1870

Mocná Byzantská říše (395 - 1453 n. l.), od roku 476 státoprávní pokračovatelka Římské říše, proslula v peněžní oblasti nebývale pevnou měnou. Středověký solidus, plnohodnotná zlatá mince, si uchovával stabilní zlatý obsah od 4. století až do 11. století, tedy asi 700 let. To je historický rekord. Žádný byzantský vládce se tehdy neuchýlil ke znehodnocování, solidus totiž vedle peněžních funkcí plnil roli symbolu moci a víry.

Říše do 7. století získávala zlato především z núbijských dolů. Núbijci příliš nechápali ochotu směňovat například sůl za něco tak nepotřebného jako je žlutý kov. Po obsazení tohoto území Araby byla jedním z hlavních důvodů dalších nesčetných válek potřeba získávat zlato z jiných území.

Nekončící potřeba zlata byla samozřejmě spojena s potřebou vyššího množství zlatých peněz v oběhu jako prostředku umožňujícího peněžní transakce v rostoucí ekonomice. Jenže limitovaná nabídka zlata, přes veškeré zlato z vyhraných válek, začala neúprosně omezovat ekonomický vývoj říše. Ovšem ještě na konci 11. století byla Byzantská říše pravděpodobně stále vyspělejší než Evropa či Arabské země. Svůj náskok ale již ztrácela.

Souboj mincí: silný solidus a slabý dinár

Existuje řada historických údajů, které dokládají, že jedním z hlavních důvodů byla snižující se „konkurenční schopnost“ plnohodnotného solidu ve srovnání se zlehčovanými mincemi na jiných územích.

O autorovi

Zbyněk Revenda

• Profesor na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze.
• Zaměřuje se na měnovou teorii a politiku, regulaci a dohled bank a bankovní systémy.
• Jeho nejznámějšími publikacemi jsou Centrální bankovnictví a Peníze a zlato

Například „inflační politika“ dináru, používaného na území dnešního Iráku, vedla k rozmachu a výraznému dohánění Byzantské říše. Horší mince začínaly zvyšovat svůj podíl v oběhu na úkor mincí lepších. Šlo o to, že méně hodnotné mince se postupně stávaly jediným oběživem, zatímco hodnotnější mizely z oběhu a měnily se v poklad. V historii peněz tuto zkušenost známe pod termínem Greshamův zákon. Anglický finančník ho formuloval v roce 1558, obdobné zkušenosti však již dříve popsali matematik a filosof Nicole Oresme či Mikuláš Koperník.

Ekonomickou převahu obdobně začaly získávat severoitalské městské státy. Šlo o „monetizaci“ ekonomik ve smyslu relativně rostoucí peněžní směny a produktu zprostředkovaného v penězích na úkor těžkopádné a nesrovnatelně méně efektivní naturální směny bez peněz.

Území severní Itálie a Blízký východ patřily v oblasti finančnictví za nejpokročilejší. Právě tady se rychle rozvíjely první úvěry a vůbec počátky bankovního systému. A to opět znamenalo relativní zvyšování peněžního zprostředkování.

Snahy o udržování plné hodnoty zlatých mincí se ukázaly jako kontraproduktivní. Potřebu dalšího zlata pro další rozvoj lze dokonce považovat za jeden z hlavních důvodů existence válek. Někteří obhájci peněz plně krytých zlatem se i v současnosti domnívají, že omezení nabídky peněz množstvím zlata by vedlo k poklesu množství válek ve světě. Příklady z historie je ovšem usvědčují z omylu.