Za těmi rukavičkami je příběh, který víc než sedmdesát let znala jen rodina Vaculíkových z Opavska. „Je za nimi jedna osudová láska. Jan Kubiš ji prožíval těsně před válkou, když byl ještě v Československu. Týká se dívky, kterou potkal v době svého nasazení v pohraničí. Sloužil v okolí Nového Jičína na Opavsku u XIII. strážního praporu,“ uvedl historik z Vojenského historického ústavu Zdeněk Špitálník, kurátor stálé expozice.
Kubiš tehdy střežil výstavbu pohraničního opevnění. I v té době se tam mimochodem střetával se skupinkami zfanatizovaných henleinovců. Vyvíjeli poměrně intenzivní činnost, snažili se trávit studny a podobně, znepříjemňovat výstavbu opevnění.
„Nebyla to jen služba, ale taky vycházky. A jedno z těch blízkých míst byl právě Nový Jičín, kde potkal Aurélii Vaculíkovou a za krátko i její sestru Vilmu, se kterou začal chodit. Janovi bylo pětadvacet let, Vilma byla proti němu mladinká,“ uvedl Špitálník. Rodina Vaculíkových v Novém Jičíně vlastnila dva obchody se zeleninou.
Milostný příběh skončil v době, kdy Kubiš musel opustit pohraničí z důvodu záboru německou armádou. Krátce nato ho propustili z armády, protože vojsko výrazně snižovalo počty, a to zejména u hranic. Jan se vrátil do vnitrozemí do rodných Dolních Vilémovic. S Vilmou se kvůli tomu rozešel, doporučil jí podle všeho jiného muže, kterého si ona později opravdu vzala.
„Říkal, že to s ním bude mít jistější. K tomu existuje jeden z dopisů, které byly náhodou spolu s jinými materiály a fotkami nedávno nalezeny pod schodem při rekonstrukci Kubišova rodného domu,“ upozornil historik.
„Přitom zpočátku ten dopis byl pro nás záhadou, protože je z třetiny silně poškozený. Polovina je hůře čitelná. Z textu je zřejmé, že jde o psaní od dívky, která Kubiše doopravdy milovala,“ říká Špitálník.
Rozchod Vilmu hodně mrzel. „Máme i fotografie obou sester plus Janův zápis z památníku z roku 1938. Zároveň neteř paní Vaculíkové předala do sbírek rodného domu dárek – rukavičky, které měla Vilma na první schůzce s Janem Kubišem,“ doplnil Špitálník.
Medailonek na krk dívky ukryly
Vilma se vdala, obě sestry se dožily vysokého věku. Údajně je celý život trápilo, že se o Janu Kubišovi příliš nemluvilo. A když už, tak to nebylo úplně hezké, atentát byl totiž vnímán rozporuplně.
Samozřejmě nikdo nezpochybňoval hrdinství, ale vždycky tam byl dovětek o politickém pozadí – na příkaz Londýna vykonali tuhle akci, která ohrozila domácí odboj. Londýnská vláda využila nadšení mladých kluků a posílala je na smrt.
Když se stal atentát, v novinách se po dopadení atentátníků v pražském kostele na příkaz gestapa objevily fotografie z jejich legitimací včetně pravých jmen. Obě dívky samozřejmě v novinách svou dávnou lásku poznaly. Měly nějaké drobnosti jako upomínku na něj, medailonek na krk, korespondenci a podobně. Ze strachu to hned ukryly, ale po válce už se nic nenašlo.
„Rukavičky byly významná cennost. Vilma na Jana vzpomínala celý život, byl pro ni evidentně osudovou a nenaplněnou láskou. Když se objevila zmínka o něm, byla dojatá. Údajně, když manželovi něco vytýkala, říkával: No jo, já nejsem Jan, viď?“ přidal střípek Zdeněk Špitálník.
Dodnes žije bratr obou sester, kterému tehdy bylo deset let, když Jan Kubiš s dívkou randil. „Na Jana si pamatuje dobře. Popisuje ho stejně jako všichni ostatní, co se s Kubišem setkali. Statný, dobře rostlý chlap, usměvavý, sympatický, četař déle sloužící, se kterým se dalo pochlubit,“ zmínil kurátor expozice v Dolních Vilémovicích.
