„Myslela jsem si, že až odjedu z velkoměsta na Mazurská jezera, najdu sama sebe a potkám muže svého života. Zůstala jsem sama, rozhádaná s rodiči a s dluhy,“ líčí pětatřicetiletá Ewelina odchod ze zaměstnání v bance.
„Rozešla jsem se právě s klukem. Rozhodla jsem se změnit život, přestat být nevolníkem. Když jsem to řekla šéfovi, který mě roky obtěžoval, cítila jsem se, že bych mohla dobýt svět,“ vzpomíná.
Z Varšavy se vrátila do rodných Mikolajek. Rodiče se nestačili divit, že se dcera zříká kariéry kvůli životu, který znali až příliš dobře.
„Plánovala jsem si pořídit vlastní dům. Sestavila jsem si byznys plán, vytvořila web. Po deseti letech kariéry jsem věděla, co potřebuji k úspěchu. Alespoň se mi to zdálo,“ říká Ewelina.
Po pár týdnech ji dostihla realita. Nedokázala najít řeč s lidmi z Mikolajek. Pro ně nebyla místní, ale z Varšavy. Oprava domu nabírala zpoždění, na poli nic nechtělo růst a byla příliš hrdá, než aby prosila o pomoc.
„Nejhorší je mýtus, že po odchodu z firmy zaťuká na dveře láska. Domluvila jsem si jedno rande. Se spolužákem ze základky. Vyšlo najevo, že pije a že má ženu, o které mi neřekl,“ líčí. „Vzpomínala jsem na kolegy v oblecích, na vlastní kancelář a na výplaty. Teď peníze z účtu jen mizely,“ stěžuje si.
„Asi nemám na výběr. Musím se vrátit. Nebudu prosit šéfa, zkusím to u konkurence. Snažím se to nebrat jako prohru, ale jako poučení,“ říká.
Podnikat není pro každého, nápad nestačí
Ewelina není sama. Mladí lidé stále častěji podstupují riziko odchodu z firmy, kde se cítí vyhořelí. Anebo chtějí podstoupit ještě větší výzvu. Sice každý neuspěje, ale počítá se i dobrodružství, které je v kanceláři mine.
„Podnikat není pro každého, ale kvůli neúspěchu se nehroutí. Věří, že uspějí někdy příště a každou zkušenost berou jako lekci, a to i případný návrat do firmy,“ tvrdí doktorka Magda Drzewiecká-Sarosieková.
„S pár kamarády jsme měli nápad, bohužel jsme ale nevěděli, že jej někdo jiný už uskutečňuje,“ říká třicetiletý Kamil, který se v korporaci díky práci už od studií vypracoval vysoko. Plán na vlastní podnikání neměl chybu. Jen nepočítal s tím, že podobný výrobek je už na trhu a že kamarádi mimo kancelářský mrakodrap nefungují. „Jakmile jsme odešli z firmy, hned začali reptat, že chybějí peníze a výsledky, že si partnerky stěžují. Za čtvrt roku se schlíple vrátili do firmy,“ lituje Kamil. Sám se vrátit nemůže, při odchodu za sebou spálil mosty.
Uvažujete o opuštění korporátního stereotypu a životu na vlastní pěst?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. února 2016. Anketa je uzavřena.
„Není to špatné východisko pro další práci, už s vědomím, že nápad na podnikání nestačí. Nutné jsou i silné nervy,“ říká Kamil. Má dost velkou šanci uplatnit se u konkurence.
„Přístup k práci se změnil. Naši prarodiče a rodiče mívali obvykle jediné zaměstnání. Mladí jsou rozhodně pružnější. Práci mění často nejen kvůli výhodám, ale jsou zvědaví, chtějí se otestovat, poznat nové lidi,“ říká Drzewiecká-Sarosieková.
Osmadvacetiletá Agnieszka vystudovala práva ve Varšavě a brzy vydělávala více než rodiče v Rzeszowě. Ale rozhodla se odejít z velké firmy, aby místo vysedávání nad papíry okusila „opravdovou“ práci advokátky u soudu.
„Nikdy dřív jsem nezažila takové zklamání. V kanceláři otce mé kamarádky mi dali třetinu toho, co jsem vydělávala. Byla jsem ale ochotná se uskromnit,“ vypráví. Vydržela čtyři měsíce.
„Chyběly mi telefonáty s New Yorkem, létání do Londýna na školení, neměla jsem na drahé večeře a dárky. Má hodnota klesla - a to i v mých vlastních očích,“ připouští Agnieszka. Nejvíce ji šokovalo, že přesčasů měla ještě více. „Ve firmě jsem měla příplatky a odměny. Štvaly mě některé věci, ale za ty prachy jsem to mohla skousnout,“ konstatuje.
Lidé, kteří dali vale velkým firmám, si často stěžují, že přišli nejen o vysoké platy, ale i o pocit bezpečí a prestiž. A vracejí se, i k přesčasům a hrnkům kávy u počítače.
