Skupina FPD slovenského miliardáře Antona Siekela je známá především investicemi do nemovitostí, v posledních letech jí však podařilo vybudovat významnou pozici na trhu s vínem. Dnes pod ní spadá Vinařství Mutěnice a společnost Neoklas se značkami Sovín a Augustiánské sklepy. S roční produkcí 16,5 milionů litrů domácích i dovozových vín je dnes po Bohemia Sektu dvojkou na trhu. Podle Siekelova společníka Tomáše Šupy, který za víno v rámci FPD zodpovídá, se společnost poohlíží po dalších vinařstvích.
Nedávno jste koupili společnost Neoklas. Jak k tomu došlo?
Majitel jednal s několika zájemci. Ve finále jsme zůstali my a Bohemia Sekt, nakonec jsme byli úspěšnější. Cena se pohybovala v řádu stovek milionů korun.
Proč se dosavadní majitel vinařství zbavoval?
Měl představu o určitém ročním výnosu. Ta se sice naplnila, ale během doby, kdy investici držel, zisk klesal. Zároveň stoupaly náklady. Hlavním problémem byla cenová a obchodní politika. Společnosti se dlouhodobě nedařilo mít zastoupení v obchodních řetězcích s portfoliem svých produktů a s cenami, které jsou udržitelné a ziskové. Ve většině řetězců navíc byla zastoupena přes distributory. To bylo velmi nevýhodné, protože tyto struktury odčerpávaly určitou část zisku.
Tomáš Šupa (38)Otec bratislavského rodáka pocházel z Moravy, Tomáš Šupa proto část dětství strávil na tamních vinohradech. Jak však sám říká, s jeho dnešními aktivitami to nesouvisí. Šupa je minoritním podílníkem ve skupině FPD slovenského miliardáře Antona Siekela. Mimo jiné zodpovídá v rámci skupiny i za segment vína, do kterého patří především Vinařství Mutěnice a společnost Neoklas. |
Co s tím chcete dělat?
Podnik je ve výborné kondici, je plně vybavený, automatizovaný, nový. K tomu jsme žádnou přidanou hodnoty dodat nemohli. Hned v prvním kvartálu letošního roku se nám však podařilo uzavřít přímé smlouvy se všemi obchodními řetězci. A zároveň investovat do nákupu dalších vinohradů.
Jak se vám to povedlo? Je důvodem i to, že vlastníte Vinařství Mutěnice, jste tedy větší hráč a dokážete na řetězce víc přitlačit?
O tom to není. S řetězci sedm osm let aktivně obchodujeme. Znají nás, znají naše výhody i případné slabiny. Vědí, s kým jednají. Značky Sovín i Augustiniánské sklepy zákazníci řetězců znají i díky tomu, že investovaly miliony korun do marketingu. Vůle podepsat kontrakty byla tedy na obou stranách. Jediným problémem bylo dojednat konkrétní body tak, aby dávaly pro obě strany smysl. Nikdo na trhu nevěřil, že to zvládneme tak rychle. Nám to trvalo tři měsíce a bez jednoho řetězce máme všechny klíčové hráče na trhu.
Podařilo se vám tedy prosadit vyšší ceny?
Jednání nebyla o koncové ceně. Jednalo se o různých bonusech nebo poplatcích, jejichž výpočty jsou velmi komplikované a týkají se velkého objemu peněz. Spíše nám šlo o to, abychom při zachování současných cen zvýšili naši marži. Nahrála nám přitom změna zákona o významné tržní síle, který bonusy obchodníků omezuje.
Dá se tedy říct, že jste na úkor řetězců zvýšili ziskovost?
Nebylo to na úkor řetězců. Bylo to na úkor prostředníků, eliminovali jsme jejich marže.
Uvedli jste, že počítáte s návratností investice do pěti let?
Ano, v ideálním případě. Tedy bez otřesů na trhu, bez problémů s produkcí hroznů, legislativních změn a bez nákupů dalších společností. Kdybychom koupili další firmu, lze díky synergii návratnost třeba o rok zkrátit. Je kupříkladu rozdíl, jestli kupujete postřiky pro 300 nebo 500 hektarů vinic. Vždy lze docílit lepší ceny. Fakt je, že v klíčových rozhodnutích nám pomáhají i poradci ze společnosti BNG Group.
V plánu máte tedy akvizice dalších vinařství?
Momentálně jednáme se třemi moravskými firmami, ve dvou případech jsme už dost daleko. Jeden případ řešíme také na Slovensku, kde bychom chtěli realizovat první akvizici FPD Group v oblasti vinařství. Ve všech případech jde o silné, prosperující firmy, kterým se ale uzavírá cesta na trh. Leckdy jim dokonce roste obrat, ale klesá zisk. Což se stávajícím majitelům logicky nezamlouvá.
Jak jsou tato jednání daleko?
U nikoho, kdo prodává něco, co se týká zemědělské půdy, si do poslední chvíle nemůžete být jistí. Jde často o lidi, kteří mají ke společnosti citový vztah. To je třeba respektovat, nejde jen o peníze. Proto nelze hovořit o obchodu, dokud není podepsaná smlouva. Všechna jednání jsou na dlouhé lokte, ale to platilo i o Neoklasu.
Uvedli jste, že nabytím Neoklasu jste se stali dvojkou na trhu po Bohemia Sekt. Co je v tom započítáno?
Komplet produkce vína na území České republiky, včetně importu. K dosažení postu jedničky na trhu nám chybí pár milionů litrů vína ročně.
Nákupem Neoklasu jste získali 340 hektarů, část vinic jste získali s Vinařstvím Mutěnice. Jak daleko jste k vašemu cíli vlastnit tisíc hektarů?Hospodaříme i na vinicích, které nám nepatří. Hrozny z nich vykupujeme a zpracovávají se v našich vinařstvích. Celkem takto zpracováváme hrozny zhruba ze šesti set hektarů. Oněch tisíc hektarů chceme přímo vlastnit, abychom nebyli závislí na jiných vinohradech. Není to však snadný proces.
Proč?
Nabídka vinic je velmi omezená. Řada těch existujících je za horizontem produktivní životnosti 25 až 30 let. Musely by se tedy obnovit, což znamená obrovskou investici, která navíc dalších pět let nebude vynášet. Vinice navíc nemůžete jen tak vysazovat. Je třeba žádat o speciální povolení, postupovat podle evropských regulí. Moravské víno přitom zažívá boom a díky tomu samozřejmě mají vinaři zájem do vinic investovat. Cena proto explodovala do astronomických výšek.
Kolik tedy vinice stojí?
Ceny nejlepších tratí se pohybují kolem 1,5 milionů korun za hektar, což je v porovnání se stavem před pěti deseti lety neuvěřitelná suma. Normální vinice, která rodí, stojí 900 tisíc až milion za hektar. U vinic, které by se měly znovu vyklučovat, se bavíme o ceně 500 tisíc korun za hektar. Roli hraje samozřejmě také to, jaké odrůdy jsou tam vysazené. Jiné víno se pilo před třiceti lety, jiné se pije dnes. Pokud si tedy koupíte vinici, která je stará třicet let, skladbou velmi pravděpodobně neodpovídá tomu, co požaduje dnešní zákazník.
Jaké víno se dnes pije?
Příklon je k vínům polosladkým. Před desítkami let bylo přitom všechno víno suché. Ryzlinky rýnský nebo vlašský každý zná. Z odrůd je tedy poptávka po pálavě a rulandském šedém. A pak po čemkoliv, co je odlišné. Třeba hibernal. Ale sežeňte šedesát hektarů hibernalu.
Vinařství Mutěnice jste získali před čtyřmi lety, kdy mělo značné problémy. Jak k tomu došlo?
Mutěnice byly vysoce zadlužené a my jsme byli jedním z řady věřitelů. Zanalyzovali jsme si možnosti, ve hře byla likvidace podniku, přeprodej a transformace. Vypracovali jsme tedy plán záchrany vinařství, dohodli jsem se s bývalými majiteli i ostatními věřiteli. Nebylo to jednoduché, ale všichni to brali jako šanci, jak se dostat v rozumné době k penězům. Pohledávku jsme kapitalizovali, získali jsme majoritu. Postupně jsme však narazili na řadu kostlivců ve skříni.
Jakých?
Byly zde historické problémy s kvalitou, staré výrobky byly ještě na trhu. Obchod se prakticky zhroutil. Znovu jsme tedy museli vybudovat důvěru zákazníků, nastavit přijatelnou cenu a zároveň kvalitu. Během tří let jsme vytvořili nové značky, investovali desítky milionů do areálu, vyměnili jsme prakticky všechny zaměstnance kromě dělnických profesí. Koupili jsme nové přístroje do laboratoře, protože produkci je třeba si před stáčením pořádně pohlídat. Vyměnili jsme i zahraniční dodavatele. Během dvou let se situace stabilizovala, obchody se rozběhly.
Problémy s kvalitou v Mutěnicích byly především u balkánského vína, odkud dovážíte víno dnes?
Mutěnice dovážejí ze sta procent stolní víno, ze Španělska nebo Itálie, většinu partnerů však máme ve Španělsku.
Je vaše strategie taková, že Mutěnice by zpracovávaly dovozové víno a Neoklas moravské?
Přesně tak. Začínáme rozdělovat výrobu tak, aby se v Mutěnicích zpracovávalo dovozové víno a v Neoklasu víno s moravským původem tak, aby se vinařství fyzicky vůbec nepotkávala. Nechceme mít závody, kde budou tanky vedle sebe, z toho mohou vzniknout problémy. Zaměstnanci mohou nevědomky i úmyslně víno promíchat. V našem případě to ale možné není, a to i díky velmi přísným vnitřním pravidlům. A to platí i pro budoucí akvizice.
Mnoho vinařů brojí proti dovozům jako takovým.
Do Česka se musí sedmdesát procent vína dovézt, domácí produkce nedokáže naplnit poptávku. Smysluplnější než naplněné lahve je přitom dovézt cisternové víno, udělat rozbory, zda je víno v pořádku, a pokud ano, plnit je zde. Dáme tím práci místním lidem, sklárnám, autodopravcům, sami si víno prodáme zahraničním řetězcům v Česku. Samozřejmě sem nemá smysl takto vozit francouzské víno, které stojí tisíce korun. Toho se tu ale zase tolik nevypije. Nemyslím si ale, že víno, které je dobré, by mělo nebo muselo být drahé. To je mýtus, na kterém se živí spousta výrobců i prodejců. I víno v nižším cenovém segmentu může být naprosto v pořádku a pro valnou většinu spotřebitelů nerozeznatelné kvalitou od top vín ve stejné odrůdě. Dají se koupit dobrá vína, která stojí nákladově euro na litr.
