Pohled na otvor o průměru zhruba půl metru vedoucí kamsi do temnoty vyvolává v člověku klaustrofobické pocity. Představa, že se za průchodem běžně valí vodní masa o rychlosti 150 kubíků za vteřinu, je ale ještě nepříjemnější. Tentokrát je výjimečně na druhé straně sucho a cesta na dno přivaděče TG4 vodní elektrárny Orlík je volná.
Přivaděč je zhruba šedesát metrů dlouhé potrubí o průměru šest metrů vedoucí skrz hráz Orlíku. Nejdříve klesá asi ve sklonu 45 stupňů, pak přechází do vodorovné spirály obtáčející do kruhu zasazenou řadu rozváděcích lopat. Jejich pootočení by za běžných okolností pustilo vodní živel ke Kaplanově turbíně a s velkým hlukem spustilo elektrárnu.
Tentokrát však TG4 mlčí. Soustrojí, stejně jako sousední TG3, v posledních třech měsících prošlo rozsáhlou obnovou a nyní čeká na opětovné zaplavení. Slyšet je pouze bzučení odvětrávaní, které vysušilo přivaděč do té míry, aby bylo možné opatřit jeho stěny novým nátěrem. Ještě předtím ale bylo třeba ve svažujícím se a obtížně přístupném prostoru postavit lešení o celkové hmotnosti 25 tun.
Elektrárna OrlíkElektrárna Orlík je stěžejním článkem vltavské kaskády. Byla uvedena do provozu v letech 1960 až 1961. V elektrárně jsou čtyři soustrojí s Kaplanovými turbínami o celkovém výkonu 364 megawatt. Orlík slouží k řízení celostátní energetické soustavy a výrobě ekologické energie. Největší klasická vodní elektrárna loni vyprodukovala 554,5 milionů kWh elektřiny, což pokryje spotřebu 150 tisíc domácností. |
„Pak se sem zavedly hadice pro pískování a pomocí ostré strusky se odstranil nátěr a vyčistila plocha. Některá místa se musela zbrousit, jedno místo vyžadovalo galvanické pokovení,“ popisuje průběh prací vedoucí provozu elektrárny Pavel Synek.
„Všechno se tu hýbe“
Muž, který na Orlíku působí 17 let, při chůzi přivaděčem vysvětluje pro laika složité technické detaily o fungování elektrárny. V místě, kde končí spirála a přivaděč se začíná zvedat do výše směrem k hladině přehrady, upozorní na spoj vedoucí po obvodu potrubí. „Tady je betonový blok hráze a tady betonový blok elektrárny,“ ukazuje.
Kvůli teplotním rozdílům je hráz i elektrárna neustále v pohybu. Aby se vodní dílo s těmito posuvy vyrovnalo, je sestaveno ze 33 betonových bloků. Přivaděč se nachází v jednom a spirála v jiném. Ty spojuje takzvaná dilatační spojka umožňující vzájemné posuny.
„Hráz má vodní a vzdušnou stranu. Každá z nich podléhá jinému teplotnímu namáhání, takže v létě se vzdušná část více prohřívá a celá hráz se napřimuje proti vodě. V zimě je tomu naopak,“ vysvětluje Synek. Posun u koruny hráze může činit až jeden centimetr.
To už ale Synek jakožto zaměstnanec ČEZ zabíhá do působnosti svých kolegů z Povodí Vltavy. Elektrárnu sice vlastní akciová společnost ČEZ, hráz už ale spadá pod státní podnik Povodí. Není přitom úplně jasné, kde jedno začíná a druhé končí. Samotný přivaděč je třeba součástí elektrárny a patří tak energetické firmě, nachází se přitom v hrázi, kterou spravují vodohospodáři.
Na každé vodní elektrárně je přitom situace trochu odlišná, což vede k občas k nedorozuměním. Když si vláda Miloše Zemana před patnácti lety pohrávala s myšlenkou privatizace ČEZ, zájemcům z řad velkých evropských energetik nebylo často úplně jasné, co si v případě vodních elektráren vlastně kupují.
ČEZ vodě věří, do obnovy zdrojů investoval dvě miliardy
Obnova přivaděče je součástí modernizace vodních elektráren ze skupiny ČEZ. Energetický podnik na obnovu svých 46 vodních zdrojů nasypal za posledních 12 let dvě miliardy korun. Vedle Orlíku se rekonstrukce dočkaly Dalešice, Kamýk či Lipno. Modernizace má prodloužit životnost elektráren o desítky let.
ČEZ na vodní elektrárny sází i proto, že je to čistý zdroj, který nevyžaduje žádné palivo a kromě nákladů na údržbu může vyrábět proud v podstatě zdarma. Na rozdíl od solárních elektráren se na ně veřejnost nedívá skrz prsty a kromě levné výroby elektřiny hraje roli rychlé spuštění během dvou minut. To je totiž důležité pro regulaci přenosové soustavy.
Když se proto nedávno prodávaly hnědouhelné doly v německé Lužici, byl to právě ČEZ, kdo si vymínil, že součástí nabídky mají být i vodní elektrárny o výkonu 3 000 megawattů. Výkon jeho vodních zdrojů by se tím více než zdvojnásobil. ČEZ v boji o německá aktiva nakonec neuspěl, může ho však těšit zvyšující se výkon domácích elektráren.
Přivaděč pod Orlíkem je v tuto chvíli opět zaplaven vodou. Možnost spatřit místa v podobném rozsahu zřejmě opět nenastane celá desetiletí. Technici elektrárny sice sestupují dolů jednou ročně kvůli revizi, toto však byla první oprava v podobném rozsahu od spuštění elektrárny počátkem šedesátých let minulého století. „Doufáme, že to vydrží polovinu této doby, i když záruku nám na to nikdo nedá,“ usmívá se Synek.
