V provincii Jün-nan začala čínská vláda v srpnu budovat více než 600kilometrový tunel určený k odklonu vody. Bude jej tvořit 60 úseků, každý z nich dost široký pro obousměrný vlakový provoz, přičemž obří potrubí povede skrz hory v oblasti s nestabilními geologickým podložím. Práce mají trvat osm let a vládu vyjdou zhruba na 78 miliard čínských jüanů (260 miliard Kč).
„Projekt v centrálním Jün-nanu je taková ukázka. Slouží k tomu, aby se vědělo, že máme znalosti a prostředky na stavbu superdlouhých tunelů v ošemetných terénech, zároveň za přijatelnou cenu,“ řekl hongkongskému deníku South China Morning Post (SCMP) Čang Čchuan-čching z Čínské akademie věd, který se v minulosti podílel na mnoha podobných projektech a jinak tomu není ani v případě jihočínského tunelu.
Odklon vody z horního toku Brahmaputry v Tibetu byl dříve zavrhován kvůli obrovským nákladům, nepřekonatelným stavebním výzvám, možným ekologickým dopadům a pravděpodobnosti odporu sousedních zemí (řeka teče podél severního úpatí Himaláje blízko hranice s Nepálem, následně se stáčí na jih do Indie a Bangladéše). Podle Čanga nyní Peking nenápadně a systematicky pracuje na vzkříšení projektu.
Wang Wej, který spolupracoval na posledním návrhu tibetského tunelu uvedl, že v různých výzkumných skupinách se na novém projektu podílí přes 100 odborníků. Tým kolem vědce ze Sečuánské univerzity v Čcheng-tu vybral jako místo nejvhodnější pro jeho začátek okolí města Sangri ve východním Tibetu.
Ekologické dopady jsou velkou neznámou
Věc má v tuto chvíli dva háčky. Jednak by stavba tunelu podle Wanga vyvolala pobouření Indie a Bangladéše, tedy zemí na dolním toku Brahmaputry. Druhým problémem je cena. Wang odhaduje, že každý kilometr tunelu vedoucího složitým terénem by stál miliardu jüanů (3,32 miliardy korun).
Co se týče dopadu na tibetskou krajinu, vědec ze Sečuánské univerzity tvrdí, že bude minimální. „Nezanechá nějakou stopu na povrchu, na kterou budou moci ostatní země nebo ekologičtí aktivisti ukazovat,“ řekl Wang.
Čína si od megalomanského projektu slibuje zúrodnění provincie Sin-ťiang na sever od Tibetské náhorní plošiny označované za vodojem Asie. Sin-ťiang, jejíž velkou část tvoří poušť Taklamakan, trpí nedostatkem vláhy, přičemž Čang Čchuan-čching situaci v regionu přirovnává ke stavu v Kalifornii na začátku 20. století, dokud americký vládní projekt nepřesměroval vodu ze severu státu do údolí sv. Jáchyma (San Joaquin Valley), čímž se z oblasti stalo významné centrum zemědělství.
„S novou vodou z Tibetu bude Sin-ťiang vzkvétat jako Kalifornie,“ myslí si inženýr Wang. „Změní to celý region,“ řekl vědec z pekingského Výzkumného ústavu Tiebtské náhorní plošiny Čou Š’-čchiao. Dodal však, že možné dopady na životní prostředí jsou zatím neznámou. „Nevím o tom, že by bylo provedeno jakékoli ekologické šetření,“ uvedl Čou.
