Vysoce postavený manažer si k šestému lednu 2020 vydělal za 33 hodin práce 29 559 liber, tedy více než 876 tisíc korun. Pokud by takto vydělával celoročně, závěrem roku by si ředitel jedné společnosti přišel na zhruba 3,46 milionu liber (více než 102 milionu korun), tedy asi 117 krát více, než Brit, který pobírá průměrnou mzdu. O této problematice informoval web The Conversation.
Astronomické rozdíly v platech ředitelů společností a zaměstnanců jsou přitom tento rok nižší. Příčinou však není růst platů zaměstnanců, ale spíše snížení mezd ředitelů. Britští vedoucí firem berou ještě málo oproti některým svým americkým kolegům.
Ředitel americké společnosti si mohl přijít ročně až na 15,5 milionu dolarů (okolo 330 milionů korun), tedy zhruba 287krát více než jeho zaměstnanci, ještě před 40 lety byl přitom plat ředitele vyšší jen 18krát.
Ředitelé bohatnou již desítky let
Historie vysokých ředitelských platů sahá až do roku 1982, kdy velké britské společnosti začaly prosazovat zvýšení platů pro vedoucí pozice. Hlavním důvodem byla snaha vyrovnat se zahraničním konkurentům.
Svlékání šéfů pokračuje. Přes 2,5 milionu bere 229 státních manažerů |
Na základě toho začali Britové v podnicích využívat metodu „pay for performance“, kterou do té doby používali především ve Spojených státech. Metoda spočívá v tom, že je zaměstnanec hodnocen podle výkonu, který v práci podává místo počtu odpracovaných hodin. Namísto očekávaného zvednutí platů zaměstnanců se však výkonní ředitelé začali ve velkém odměňovat a zvyšovat své vlastní platy.
Firmy se také začaly více zaměřovat na akcie, jejichž cena se záhy stala jediným měřítkem úspěchu podniku. I přes neustálé zvyšování zisků a produktivity firem rostly platy pouze vedení a nikdo kromě generálních ředitelů úspěch podniku nepocítil. Během následujících třiceti let tak vznikla velká propast mezi ředitelským a zaměstnaneckým platem.
Rozdílné platové podmínky mezi šéfy a zaměstnanci neblaze přispívají k nerovnosti ve společnosti a rostoucí oblibě tvrzení, že moderní svět dělá bohaté lidi ještě bohatšími. Generální ředitelé velkých firem totiž z velké části patří do 1 % procenta populace s nejvyššími příjmy.
Dvojité zdanění a touha po férových platových podmínkách
Vlády jednotlivých zemí se proti tomuto fenoménu snaží bojovat. V roce 2018 představila britská vláda zákon, který nařizuje ředitelům společností zveřejňovat platový poměr mezi mzdou ředitele a mzdami běžných zaměstnanců. Šlo tak o jeden z prvních kroků, který by měl zamezit neustálému růstu ředitelských honorářů a také by měl přinutit veřejnost k tomu, aby tlačila na firmy a došlo tak ke zvýšení zaměstnaneckých platů.
Státním manažerům přidají. Starostové budou mít až 120 tisíc, hejtmani 138 |
Dalším poněkud kontroverznějším krokem by bylo nastavení horní hranice pro ředitelský plat. Místo přesného určení nejvyšší možné částky, kterou může šéf obdržet, by se nastavil vhodný poměr mezi jeho platem a mzdou nejhůře placeného zaměstnance ve firmě. V hypotetickém poměru 50:1 by tak ředitel vydělal jen 50krát více, než jeho nejhůře placený zaměstnanec.
Nápad na zavedení obecně platného poměru je inspirován Izraelem. Tam v roce 2016 vstoupil v platnost zákon, který nařizuje finančním institucím, aby plat jejich šéfů nepřesáhl plat nejméně placeného zaměstnance více než pětatřicetkrát. V případě, že firma řediteli vyplácí více peněz, je dvojitě zdaněna.
Zákon byl přijat po vlně protestů proti nepoměrům platů zaměstnanců a jejich nadřízených. O podobnou věc se snažilo i Švýcarsko poté, co si lidé v roce 2013 v referendu odhlasovali poměr 12:1, návrh zákona ale nakonec neprošel.
Hlavním záměrem reformy platů výkonných ředitelů by nemělo být snižování vyplácených honorářů, ale spíše férovější podmínky. Každý nárůst ředitelského platu by tak na výplatní pásce pocítil i zaměstnanec.
