Francouzi ho měli za hrdinu a blázna. Říkali mu přezdívkou „Jojo la moto“, což je nepřeložitelný dvojsmysl – na jednu stranu může znamenat „Jirka Motorka“, ale také „motohezounek“ nebo „motošílenec“. Všechno na Monnereta sedí.
Mezi lety 1948 a 1959 totiž úspěšný závodník a podnikatel uspořádal minimálně pět jízd, které sledovali novináři z Francie i celé Evropy. Chtěl jimi dokázat, že motorka je nejlepší dopravní prostředek, který lze použít. Měl k tomu dobrý důvod – kromě závodění vlastnil několik „motosalonů“ a prodával stovky motorek ročně.
1948: v zimě proti vlaku přes Alpy
První jízda byla ještě relativně obyčejná. Jelo se jen po silnici (i když občas zasněžené), jen jeden den a jednu noc, nikdo se nezranil a nestřílelo se. Monneret se syny, sedmnáctiletými dvojčaty Pierrem a Jeanem, vyrazil na konci ledna z Paříže do alpského horského střediska Alpe d’Huez. Cíl? Být rychlejší než vlak.
To, co tehdy Monneret dělal, by i dnešním pohledem bylo solidním marketingovým počinem. Jízdu pojmenoval Trois mecs en Tobec“. Chytlavý slogan je složený z výrazu slangově označujícího trojici příbuzných (trois mecs) a slova „tobec“, což je zkrácený název tehdy oblíbené domácí motocyklové značky Motobécane. Právě na ní rodina do Alp vyrazila. A právě tuto značku samozřejmě Monneret prodával.
Start byl stanoven na půlnoc. Byla zima, tma, pršelo. Přesto na startu čekaly desítky novinářů, kteří si nechtěli nechat senzaci ujít. Pak se trojice jezdců následovaná náklaďákem s technickým zázemím a novináři vydala na cestu. Jejich stroje Motobécane D45 nebyly žádné trhače asfaltu. Čtyřtaktní dvouválec o objemu 125 ccm měl skromný výkon a rozumnou cestovní rychlost kolem 65 kilometrů v hodině. Zkrátka motorka na každodenní dojíždění do práce.
Rodinná výprava zastavila jen třikrát na tankování. Jedinou závadou, kterou museli řešit, byla prasklá žárovka ve světlometu. Těsně před Alpe d’Huez motorky zdolaly zasněžený průsmyk ve výšce kolem 1 500 metrů nad mořem. Před čtrnáctou hodinou už Monnereta a jeho syny vítali nadšení místní novináři v horském středisku.
Cesta jim trvala 13 hodin a 44 minut. Ujeli 670 kilometrů průměrnou rychlostí necelých 49 kilometrů za hodinu. Vlakem do Grenoblu a následně autobusem by cesta zabrala 15 hodin a 30 minut. Komu by dvě hodiny ve prospěch motorky nepřipadaly zásadní, musel sklopit hlavu při srovnání nákladů. Při spotřebě 2,58 litru benzinu na 100 kilometrů vyšla cesta na 432 franků. Vlaky měly tehdy jednotnou taxu 2,25 franku na kilometr. Cesta tedy vyšla na 1 507 franků, tedy tři a půl násobek spotřeby motocyklu. Jen pro představu – v dělnických profesích se tehdy vydělávalo kolem 100 franků za hodinu.
O čtyři roky později pak Monneret jízdu zopakoval. Jen jel na vespě, sám, bez podpůrného týmu, se spolujezdkyní a cestu stihl ještě rychleji – za dvanáct hodin a tři minuty s průměrnou rychlostí přesahující 50 kilometrů v hodině.
1951: kolem světa bez ohledu na ztráty
O tři roky později se Monneret opět s esyny pokusil o další rekord. Co nejrychleji chtěli symbolicky objet planetu Zemi – tedy najet 40 tisíc kilometrů. Opět na úplně běžné motorce, kterou starý Monneret prodával. Tentokrát šlo o model Puch TS 125 ccm. Motorka byla jen jedna, tři muži se na ní střídali. Pokus se odehrával na okruhu Montlhéry jižně od Paříže, kde se tehdy jezdíval i proslulý čtyřiadvacetihodinový závod Bol d’Or. Když už měli ujeto přes 30 tisíc kilometrů, narazil syn Georgese Jean potmě do náklaďáku, který na trase svážel plynové lampy, které dráhu přes noc osvětlovaly. Jean si tehdy zlomil obě stehenní kosti a zápěstí. Motorka byla vážně poškozená, ale motor běžel. Jeanův bratr Pierre a otec Georges ji za jeden den opravili a jízdu dokončili ve dvou. Ujet 40 tisíc kilometrů jim nakonec trvalo osmačtyřicet dnů.
1952: na vespě přes La Manche
O čtyři roky později se Monneret pustil do svého nejslavnějšího dobrodružství. Trasa vedla tentokrát z Paříže do Londýna. To je asi 550 kilometrů. Jenže nějakých 45 kilometrů z toho je moře. Monneret se rozhodl, že světu dokáže, že ani voda motorku nezastaví. Jako novopečený dealer legendárního skútru vespa tentokrát vyrazil na italském stroji, opět o objemu 125 ccm. Proti němu vyjelo několik soupeřů na motorkách i v autech.
Prvních 300 kilometrů do přístavu v Calais urazil Monneret za necelých pět hodin. Ostatní přijeli relativně krátce po něm a šli čekat na trajekt. Na Monnereta už ale čekali parťáci se speciálně postaveným katamaránem, na který Monneret nainstaloval svoji vespu. Plavidlo připravoval dlouho dopředu a inspiroval se dnes neznámým konstruktérem z Itálie, který vespu přestavěl v podobném stylu. Dochovala se jediná fotka, na které původní autor sedí na stroji s nápisem „idro scooter“.
Bývalý francouzský motocyklový závodník Georges Monneret vyráží na cestu z Paříže do alžírského Hassi Messaoud a zpět. (27. dubna 1959)
Katamarán byl pět metrů dlouhý. Řídítka ovládala kormidlo, zadní kolo převodem přes řemen hnalo lodní šroub. Ze tří rychlostí, které vespa měla, se používaly dvě. Pro chlazení bylo nutné instalovat speciální ventilátor napojený na pohon – při nízké rychlosti na moři by se motorka pochopitelně neuchladila. A další změnou byla přídavná desetilitrová nádrž.
Ještě před rozedněním vyrazil Monneret na rozbouřené moře. Abychom byli spravedliví – samozřejmě jej doprovázel člun. Právě ten Monnereta zachránil, když v moři lodním šroubem trefil zřejmě nějaký předmět a přelomil hřídel. Na moři nebyla závada opravitelná, člun tedy závodníka odvezl zpět na francouzský břeh. Jenže Monneret to nevzdal. Stroj opravil a ráno vyjel znovu. To už se i moře uklidnilo. Na vodě strávil víc jak pět hodin. Pak se k úžasu a zděšení Angličanů vylodil v Doveru, odkurtoval vespu a po patnácti hodinách od odjezdu z Paříže už kroužil kolem pomníku admirála Nelsona na Trafalgal Square. Porazil všechny soupeře. A vytvořil i nový absolutní rekord.
1959: do války pro plechovku ropy
Poslední husarský kousek – opět na propagaci vespy – předvedl Monneret v roce 1959. V Alžíru tehdy zuřila válka za nezávislost. Jejím důsledkem byly problémy se zásobováním Francie ropou a velké výkyvy v cenách pohonných hmot. Monneret opět využil celospolečenského tématu a „vsadil“ se s tehdejším ministrem pro saharskou Afriku a zámořská území, že z ropných polí v Alžíru osobně doveze plechovku ropy. „Obojživelnou“ stopětadvacítku tentokrát vyměnil za modernější stopadesátku a s ní byl za pět dní zpátky a na Place de Concorde v Paříži ji obřadně předával ministrovi.
Bývalý francouzský motocyklový závodník Georges Monneret vyráží na cestu z Paříže do alžírského Hassi Messaoud a zpět. (27. dubna 1959)
Epilog: následovníci vyjedou v „jojových“ šlépějích
První z Monneretových dobrodružství – to alpské – letos chtějí zopakovat tři francouzští nadšenci. Pátého února, v den zahájení veteránského veletrhu Rétromobile, vyrazí z Paříže na stejnou cestu, kterou před dvaasedmdesáti roky projela Monneretovic rodina. Pojedou pochopitelně přesně ve šlépějích „trois mecs en tobec“ – tedy na stejných motorkách, po stejné trase a asistenci jim bude dělat stejný servisní náklaďák.
