Ve jménu morálky: kanadský premiér poslal děti do církevního pekla

Na jeho vládu vzpomínají v liberální Kanadě jako na dobu dlouhé temnoty. Představovala nebývalý sociální útlak, náboženské tmářství, potlačování individuálních i kolektivních svobod. Snahu o totální státovládu. Na kontě premiéra Maurice Duplessise však leží i zmaření nejméně dvaadvaceti tisíc dětských životů.
Navenek se ústavy tvářily jako vzor pomoci opuštěným dětem. Jako klášterní...

Navenek se ústavy tvářily jako vzor pomoci opuštěným dětem. Jako klášterní škola Soeurs de la charité de Québec. Jenže realitou byla tuhá disciplína, bezcitnost a modlitby místo vzdělávání. | foto: Congrégation des Soeurs de la Charité de Québec

Říkalo se mu le Chef, tedy Šéf, a jeho pozice byly jasné. Důraz na tradiční rodinné hodnoty, na náboženství, nacionalismus. Potlačování individualistických tendencí. Odmítání feminismu, likvidace nestátních odborových organizací, potírání levicového, nedej bože komunistického smýšlení. Homosexualitu považoval za zvrácenou a trestnou, stejně jako prodej antikoncepce. Potraty byly naprosto zakázané téma.

U moci se s krátkou přestávkou válečných let udržel pět volebních termínů. A mezi lety 1936 až 1959 transformoval největší kanadskou provincii do podoby zvláštního polodemokratického útvaru. Třikrát tu byla šance na jeho sesazení opozicí v řádných volbách, ale nestalo se tak. Měl velmi silnou oporu ve voličích z řad konzervativců a římskokatolické církve.

Nepřítel? Svobodné matky a děti zrozené v hříchu

Kolem roku 1948 vyhlásil válku svobodným matkám. Ač sám starý a bezdětný mládenec, který vlastně o rodině nevěděl nic, zpochybnil jejich schopnost se o své ratolesti řádně postarat. A vmanipuloval je do situace, kdy pro ně bylo legálně i společensky nevyhnutelné přenechat vlastní děti sirotčincům, dětským domovům.

Neúplná rodina nebo nesezdaný pár s „nelegitimními dětmi zrozenými v hříchu“, to byl pro Duplessise a jeho stoupence nepřekonatelný morální problém. Děti z provincie Québec se mohly do tenat státní péče dostat velmi snadno. Byl jeden nebo oba rodiče dočasně nezaměstnaní? Žili pod hranicí minimálního příjmu? Nevyhovovala domácnost doporučeným standardům? Měl někdo z rodičů problémy s alkoholem nebo chatrné zdraví? Byly pochybnosti o jejich morálce? To vše byly podle premiéra dobré důvody, proč děti odejmout.

Jenže vysvětlení motivů oné cynické asociální politiky québecké provincie nenajdeme v milosrdné charitě a touze pomáhat. Duplessis tím vytvářel prostor pro širší vliv a financování církve. Protože právě v jejích institucích nešťastné děti končily. A tamtéž tekly peníze od québecké a federální vlády.

Magdaleniny prádelny: církevní peklo pro ženy, které byly příliš jiné

Dlouholeté tabu. Týrání a otrocká práce se dostaly na oči veřejnosti až v roce

Pro třicet tisíc dívek a žen, které jimi prošly, byly noční můrou. Byly v nich trýzněny, ponižovány, zotročovány. Prádelny provozované křesťanskými církvemi v Irsku opravdu odkládaly nebe až po smrti. To, co nabízely tady, bylo peklo.

Byl to prostě obchod, výhodný pro premiéra i církevní představené. Vládní program vytvářel „sirotky“ a dotoval církev, ta premiérovi vše vracela podporou při volbách.

Horor bez konce a dětství bez naděje

V nucené péči církevních institucí skončily desítky tisíc kanadských dětí. K nim připočtěme dalších sto tisíc sirotků, kteří byli do Kanady dovezeni z Velké Británie a Irska v průběhu druhé světové války a po ní. Mimochodem, rozprostřeme-li migrační období na roky 1870 až 1957, zjistíme, že v jeho sirotčích vlnách dodnes hledá svůj původ 12 procent obyvatel Kanady.

Kanada, a québecká provincie zvlášť, se postupně stala obřím dětským domovem, centrálně řízeným charitativními a náboženskými spolky. A ty nabízely přežívání plné degradace. Školní docházka jim byla upřena, jednotlivé církevní řehole a řády upřednostňovaly manuální práci. Jejich program obvykle zahrnoval hodiny okopávání záhonků a dílen.

Monotónní dřinu, při níž se nestrpěla nekázeň, prokládaly lekce katechismu a tuhé náboženské indoktrinace. Disciplínu udržovala rákoska a pravidelné půsty. Přitom děti neustále poslouchaly, že jsou opuštěné Bohem, zrozené v hříchu. A proto se musí dvojnásobně snažit, aby k Bohu znovu nalezly cestu.

„Většina dětí ve věku čtyř až šesti let se tu dorozumívala pouze zvuky, mluvit neuměly. Nebyly schopné poznat denní dobu, nedovedly jíst příborem, neuměly dodržovat základní hygienické návyky. Ve třídě dětí ve věku devět až šestnáct se čtvrtina stále ještě pomočovala,“ napsal v roce 1997, tedy skoro čtyřicet let po „éře premiéra Duplessise“, québecký úřad ombudsmana.

Teprve tehdy, dekády od uzavření oněch institucí, se začali poslední přeživší pamětníci ústavní péče dovolávat svých práv a otevřeně hovořit například o zneužívání, kterému tu byli vystaveni. O psychickém i fyzickém týrání, výprascích, sexuálních útocích. A mluvit budou také i o „zvláštních terapiích“, tedy o samotkách, lobotomiích, chemických kastracích, svěracích kazajkách, ledových sprchách, elektrošocích. I takto církevní péče vypadala.

Vzpomínky, které chybí

„Celý Québec byl pro sirotky druhá Osvětim,“ uvedl s připomínkou na hrůzy nacistického koncentračního tábora Rod Vienneau. On sám sirotkem nebyl, ale jeho žena Clarina Duguayová tam prožila krušné dětství a svému muži se se zážitky svěřila.

Ženy z ostrova Sprogo: provinily se sexualitou a společnost je ztrestala

Zařízení Christiana Kellera nepotřebovalo mříže, z ostrova se kvůli...

Tato instituce byla něčím mezi vězením a nemocnicí. A též výrazem touhy udržet dánskou populaci čistou. Na ostrově Sprogo byly internovány ženy, které ji kazily údajnou promiskuitou a nízkým intelektem. Bylo třeba je napravit, kontrolovat, mnohdy sterilizovat. Ostrov Sprogo jim vypálil cejch, který se jich držel celý život.

Do ústavní péče byla zařazena jako devítiletá, spolu se svou mladší sestrou a bratrem, roku 1946, poté, co jejich matka zemřela na tuberkulózu. Otec, který se živil jako dřevorubec, se o ně prý starat nemohl. Ve skutečnosti však o jeho nezpůsobilosti pečovat o vlastní děti rozhodli venkovský lékař a místní kněz.

Sourozenci byli rozděleni – děvčata putovala do klášterní školy Sœurs de la Charité. Tisíc kilometrů od svého rodiště, bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem, s otcem. O první uvítání se postaraly sprchy hadicí, které tu byly trestem za každý prohřešek. Řádové sestry je pak krmily tišícími léky, aby spaly. Topení v umyvadle následovalo, pokud nespaly. Celé dny jen bezúčelně drhly podlahu v místnosti, občas se jim dostalo náboženského kázání nebo bití. Že to nemohlo být horší?

V jedenácti letech Clarinu přesunuli do sanatoria v St. Julien. Prý proto, že je mentálně nezpůsobilá. Uvázaná pouty k posteli a držená pod vlivem drog tam byla až do svých devatenácti let. Oněch osm let svého života si prakticky nevybavuje. Kvůli koňským dávkám chlorpromazinu, antipsychotika.

Podobně se vedlo i Josephu Martinovi, který jako pětiletý skončil v laskavé péči sester z St. Jean-De-Dieu, nebo Alice Quintonové, umístěné do St. Julien. Třikrát denně prášky, občas injekce. „Když jsem náhodou procitla, nevěděla jsem, kde jsem a co se se mnou děje. Byla jsem vystrašená, zmatená. Měla jsem noční můry, které nikdy nekončily,“ svěřila se. Aby ne, pod úplným vlivem drog byla od svých třinácti let až do třiadvaceti. Ani ona si z oné doby prakticky nic nepamatuje.

Život zmařený jedním tahem pera

Přijde vám přechod od církví spravovaného sirotčince k sanatoriu, kde jsou nezletilí drženi pod vlivem drog, příliš divoký? I toto vysvětlení souvisí s penězi. Québecký premiér se totiž po svém druhém zvolení musel vypořádat s nepříjemným problémem. Jeho sektor ústavní péče totiž trpěl nedostatkem financí.

Na každého sirotka plynulo z federálních fondů 1,25 dolaru denně. To nebylo mnoho. Řešení? Nabízela ho konverze na psychiatrické pacienty. Na ty totiž federální vláda uvolňovala 2,75 dolaru na osobu a den. Prakticky přes noc se proto z 22 tisíc sirotků, a podle některých zdrojů až 33 tisíc, stali v québeckých dětských domovech psychiatričtí chovanci. Reklasifikací, administrativním přeřazením. Jediným škrtem pera, který jim udělil status mentální nezpůsobilosti.

Duplessis pak osobně schválil proměnu řady sirotčinců na sanatoria. A finanční toky ihned povyskočily. V pečovatelských ústavech se po personální a provozní stránce nic nezměnilo, provozní servis stále zajišťovaly církevní řády. Ústavy však najednou byly plné pacientů s „vážnou mentální zaostalostí“.

Jaký psychiatr by se však k takové manipulaci s bezbrannými, zanedbanými, ale zdravými dětmi nechal propůjčit? Například Donald Ewen Cameron, vážený člen americké i kanadské asociace psychiatrů. A rozhodně nebyl jediný, byť zrovna jemu plynul z celého hrůzného podniku největší užitek.

Děti jako materiál pro pokusy

Byla totiž padesátá léta, zlatý věk neetických a nehumánních experimentů. Na bezprávných dětech s údajnou mentální indispozicí mohl, ve jménu vědy a psychiatrie, volně testovat nejrůznější medikamenty. Například Largactil a Thorazine. A další tlumivé a tišící preparáty, antidepresiva, antipsychotika.

Kromě toho byl Cameron také obhájcem takzvané elektrokonvulzivní terapie, tedy používání elektrošoků. Podobně experimentoval s látkami na uvolňování svalů, například derivátů z jedu kurare. Ne, fakt, že jeho „pacienti“, malé děti, byli v podstatě zdraví, mu nevadil. Ostatně, po několika aplikacích pokusných psychoaktivních látek již jeho svěřenci o psychické zdraví vskutku přicházejí.

Je přitom jistou ironií, že ten samý Cameron byl v roce 1945, společně s psychologem Nolanem Lewisem, součástí odborné komise, která v Norimberku ověřovala duševní stav a příčetnost souzených nacistů.

„Co jsme Bohu udělali tak zlého?“

„Ukradli nám dětství,“ vzpomíná dnes šestašedesátiletý důchodce Marc Boudreau, jeden z Duplessisových sirotků. „Byly jsme děti, bezbranné a nevinné. Netušili jsme, že máme nějaký hlas a práva.“

Poškozený zrak a sluch, vedlejší výsledek péče prokládané bitím, se mu časem zase zlepšil. Ale psychické, emoční jizvy, se nezhojily. „Nedokážu si najít stálou práci, navázat s někým hlubší vztah,“ přiznává. Ze společnosti byl vyřazen až na její samý konec. Po dosažení zletilosti měl totiž pořád v osobních záznamech informaci o své domnělé mentální zaostalosti a teror v sirotčinci z něj vymazal jakékoli známky důvěry vůči okolí.

Další z odchovanců Louis-Joseph Hébert se do klášterní péče takřka narodil. Jeho matka, o které nikdy víc neslyšel, jej tu jako novorozence odložila na zápraží. Své jméno nesnáší. „Všichni se jmenujeme Hébert. Všichni, kteří jsme se narodili onoho měsíce, jsme od jeptišek dostali stejné příjmení,“ vysvětlil.

„V mých záznamech se objevilo, že jsem mentálně defektní. Byl jsem fyzicky a psychicky týrán, sexuálně zneužíván zřízenci. Celá léta. Následky ústavní péče? Nikdy v životě už nebudete šťastní. Nikdo vás nezná. Budete špínou společnosti. Brečel bych, ale zapomněl jsem to. Když jsem plakal jako dítě, řádové sestry mě bily,“ vzpomínal.

Stejně jako většina dětí umístěných v sanatoriích a sirotčincích nepoznal lásku ani něhu. Ani soucit. Jen násilí, tvrdou práci a vemlouvání, že je dítětem hříchu. „Nikdy jsme však Bohu neudělali nic špatného, ani jsme ho neznali,“ říká Hébert.

Na odhalení nebyla země zralá

Když v roce 1961 sepsal Jean-Charles Page knihu Šílený křik o pomoc, temná kapitola se pootevřela. Objevilo se i několik investigativních článků od novinářů ze Spojených států. „Ale bez výsledku, společnost na ona odhalení ještě nebyla zralá,“ říká socioložka Pauline Gillová z Montréalu.

Kanada, která se v šedesátých letech teprve zvolna vzpamatovávala z nekonečné vlády premiéra Duplessise, nechtěla o hrůzách slyšet. Zjišťovali to i samotní propuštění chovanci. Například Yvon-Charles Houdeová, která tvrdila, že po celou dobu v sirotčinci žila v konstantním strachu z bití a trestu, a líčila: „Bylo to nepochopitelné. Byli jsme pro ně blázni, přesto nás učili latinu a nutili nás chodit ke mši.“

Jenže když si šla po svém propuštění jako dvacetiletá oficiálně stěžovat do nemocnice, vykázali ji: „Vyžádali si mou lékařskou kartu, zjistili, že jsem podle záznamů mentálně retardovaná a dál už mi nikdo nevěřil a nechtěl se se mnou bavit.“ Fakt, že jí zůstala úřední a medicínská nálepka mentálně nezpůsobilé po celý život, to bere jako největší cejch.

V roce 1996 podaly tři tisíce Duplessisových sirotků společnou žalobu. Na stát. Po dlouhé soudní bitvě se sice dočkali jednorázové kompenzace, ale ne omluvy. Ani vysvětlení. Žalovat vlastně není koho. Premiér Duplessis zemřel v roce 1959 na srdeční selhání, psychiatr Cameron v roce 1967. Sedm církevních řádů a řeholí, které se na vedení sirotčinců podílelo, působí v Kanadě dodnes, ale po původních sestrách a bratrech už není stopy. Stejně jako po lékařích a psychiatrech.

Prakticky všechny údaje o zapojení vlády, katolické církve a kanadské lékařské komory do hrůzného ústavního molochu byly dávno skartovány. Zůstalo jen děsivé svědectví lidí, jimž církev a stát, náboženské tmářství, byznys a ideologie navždy ukradly dětství a víru v lidské dobro a pospolitost.

Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Umělá inteligence ladila piva. Podle degustátorů úspěšně

29. března 2024

Premium Vyškolili ji v ingrediencích, nechali ji studovat posudky z pivních testování profesionálů i...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...