Když se před čtrnácti lety začal v Liberci učit vietnamštinu, ještě netušil, že ho za pár let přivede až do soudní síně jako tlumočníka. Nakonec Petr Löwy zůstal u soudu sedm let, pomáhal policii při domovních prohlídkách, ale zůstal i jako spojka mezi Vietnamci a doktory či úředníky. „Pro starší generaci, která se narodila a vyrostla ve Vietnamu, jsou Češi pořád západ,“ vypráví.
Vietnamština není úplně běžný jazyk na naučení, proč padla volba právě na ni?
Už zhruba dvacet let jsem Svědek Jehovův. V našich sborech chodíme kázat i lidem, kteří nejsou Češi. Místo abychom čekali, než se cizinci naučí česky, učíme se jejich jazyky. To aby se mohli ve své mateřštině dozvědět věci, které je zajímají. Oklikou jsem se tak dostal ke člověku, který se věnuje vietnamštině. Nejdřív jsem se tomu smál, nevěřil jsem, že bych se vietnamsky mohl naučit. Když už, tak třeba jen pár vět, abych mohl s Vietnamci komunikovat. Neměl jsem ambice naučit se vietnamsky nějak seriózně a už vůbec ne, abych se tím živil. Ale potkal jsem ve správný čas správného člověka, měl jsem na to náladu a stalo se to.
Jak je to dávno? Umíte už teď vietnamsky perfektně?
Je to zhruba čtrnáct let. Ale asi nejsem schopný posoudit svoji fázi vietnamštiny. Někdy se mě Vietnamci ptají, kolik procent vietnamštiny rozumím, ale odpovídám jim, že bych nejdřív musel vědět, co je sto procent, pak bych mohl říct, kolik procent rozumím. Na druhou stranu sedm let jsem na soudech tlumočil právní věci, vážná jednání, a často mi přišel do ruky třeba stostránkový rozsudek s veškerými odbornými posudky. A já ho musel celý přeložit do vietnamštiny v písemné podobě. Takže za ty roky v nějaké fázi jsem, jsem za ni rád, ale pořád vidím obrovský prostor před sebou.
Čím je vietnamština specifická?
Je specifická tím, že má tónový systém. Princip spočívá v tom, že jedno slovo může být stejně napsané, ale má nějakou interpunkci, podle které musí hlas jít nahoru nebo dolů. To slovo tak může mít až šest různých významů podle intonace. A jsou různé tóny dolů, různé tóny nahoru.
Petr Löwy není jen zkušeným tlumočníkem vietnamštiny, ale také pionýrem skateboardingu v Česku. Je v něm desetinásobným mistrem republiky.
Jak se člověk vietnamštinu učí? Přece jen asi není moc kurzů nebo učebnic.
Měl jsem nějaké základy od svého kamaráda, ale když jsem chtěl pokračovat, nikde jsem žádnou učebnici nenašel. Až později jsem objevil učebnici od jedné paní profesorky z Univerzity Karlovy. Jenže ta zadání pro mě byla tak složitá, že jsem nevěděl, co se po mně chce. Tak jsem ji zase zavřel. Učil jsem se pak od Vietnamců na ulici. Měl jsem pár kamarádů, kteří jsou tu už hodně dlouho a lámanou češtinou mi dokážou vysvětlit různé věci. Poměrně rychle jsem začal komunikovat.
Ideální recept je tak jít mezi Vietnamce?
Určitě mluvit. Pokud je člověk v kontaktu s rodilým mluvčím, je to nejlepší cesta. Já byl hodně mezi Vietnamci díky tlumočení, protože potřebovali třeba k doktorovi nebo na úřad. A já se učil nová slovíčka a školila mě praxe. Pak jsem se dostal do fáze, kdy se tím dá i živit, a dělal jsem různé kurzy pro Vietnamce. Postupně mi vznikaly materiály. Ty jsem pak dal dohromady a sepsal jsem učebnici pro Vietnamce, kteří se učí česky. Pak jsem ji rozšířil i pro Čechy, kteří se chtějí učit vietnamsky. Ale mohou ji používat i Vietnamci, kteří se narodili tady. Ti mají velké problémy s vietnamštinou, speciálně v psané podobě. S rodiči se ještě jakž takž domluví, ale je smutné, když se nemůžou domluvit s babičkou a dědečkem.
Vy jste ale nezůstal u kurzů. Již jsme načali, že jste sedm let tlumočil u soudu. Jak se to člověku přihodí?
Já to nechtěl, to zase život napsal! (smích) To jsem zrovna žil v Plzni. Byl jsem ve stadiu, kdy jsem například tlumočil různá předoperační vyšetření. Ale neměl jsem kulaté razítko. Sem tam jsem se dostal s Vietnamci na cizineckou policii, aby mě vzali s sebou jako tlumočníka. Policie mě tak trochu tlačila, abych si udělal kulaté razítko, protože Čecha, který umí vietnamsky, nemají. Nejdřív jsem moc nechtěl, bylo s tím hodně papírování a byrokracie, na to já jsem trochu větroplach. Ale nakonec jsem se šel zeptat na soud s tím, že mě posílá cizinecká policie. Když se dozvěděli, že jde o vietnamštinu, přivítali mě s otevřenou náručí.
Jaké případy jste na soudu tlumočil?
Většinou jsem schytal ty nejhorší případy. Čím to bylo vážnější, tím spíš chtěli Čecha, aby byl nezávislý. Šlo především o drogy a byla to jednání, která se táhla třeba rok. V soudní síni bylo třeba osmnáct obviněných, eskorta, dvacet advokátů...
Vietnamci a drogy, to je pro mnoho Čechů ustálené spojení. Možná za to mohou i různé televizní seriály. Opravdu jsou Vietnamci tolik zapletení do výroby drog?
Mezi Vietnamci se pohybuji dlouhou dobu, ať už pracovně, tak na přátelské úrovni. A ta situace není tak vážná, jak možná vypadá v televizi. Je to nějaké malé procento, které je mediálně vidět. Vietnamcům to moc neprospívá, na druhou stranu je nechci nějak přehnaně vychvalovat. V každé komunitě jsou dobří a špatní lidé.
Mezi Löwyho záliby patří i jízda na skútru.
Co je těžší – překládat z vietnamštiny do češtiny, nebo naopak?
Pořád jsem Čech, takže pro mě je jednodušší, když slyším českou větu a volně ji převedu do vietnamštiny. Byly totiž situace, kdy jsem se musel Vietnamce znovu zeptat, jak to myslí, abych měl jistotu. Čecha se zeptat nemusím.
Opustil jste během své praxe soudní síň, byl jste i u zásahů?
U zásahů jsem byl, protože při zatčení musí být tlumočník, aby zatčeného poučil o právech. Pak následuje domovní prohlídka, která se může protáhnout i na patnáct hodin, takže při ní už probíhají prvotní výslechy.
Jak jste se při tom cítil? Přece jen není to práce, která nechá člověka úplně bez emocí.
Stalo se, že jsme byli třeba na domovních prohlídkách u lidí, které jsem znal. Někdy to bylo opodstatněné, jindy ne. Pamatuji si momenty, kdy byl ten člověk spoutaný, jen seděl na židli, koukal do prázdna, přemýšlel, co se to děje, co bude následovat. To byly emotivní okamžiky. Na druhou stranu mě ti lidé vnímali jako tlumočníka. A chápali, že tlumočník není policie. Často mě brali jako oporu, která jim pomůže zorientovat se, co bude dál. Mohl jsem jim dovysvětlit nějaké věci. Oni sami mi pak třeba nabízeli, jestli nechci napít.
Vietnamci jsou pro Čechy pořád dost tajemný národ, řekl bych.
Můžou tak působit. Ta první generace, která sem přiletěla původně, umí málo česky. Oni v podstatě tráví celý život v práci, v obchodě. Skoro z něho nevylezou. Nechodí do kina, do divadla, na společenské akce. Žijí ve své komunitě a na nějaké družení nemají moc čas. Tím zůstali trošku v izolaci a přijdou nám vzdálení, nepoznaní.
Petr Löwy 45 let, rodák z Prahy. Do Liberce se odstěhoval ve svých 22 letech. Pod Ještědem se usadil na popud majitele liberecké skateboardové značky Funstorm. V Liberci zůstal jedenáct let a dokonce se tu oženil. Je desetinásobným mistrem České republiky v jízdě na skateboardu. Od svých 31 let se věnuje studiu vietnamštiny. Sedm let tlumočil u soudu. Čtyřikrát navštívil Vietnam. V současnosti se vrací ke skateboardingu, na trhu je model jeho skateboardové desky. Věnuje se fitness, podílí se na vývoji kloubní výživy pro skateboardisty a soukromě tlumočí. |
Pak je tu ale zároveň mladší generace, kolem dvaceti, dvaceti pěti.
To jsou Vietnamci, kteří se narodili tady. Jsou to Evropané, kteří žijí evropský život. Mají pracovní dril od rodičů, jsou ambiciózní, hodně studují ekonomky a vysoké školy, aby dosáhli svých cílů.
Jak Vietnamci vnímají Českou republiku? Ve svém pořadu na jedné internetové televizi jste říkal, že tu mají druhý domov.
Není to žádné klišé, opravdu to tak vnímají. Žijí tu dlouho, zvykli si tu a vyhovuje jim zdejší podnebí. Já mám horko rád, ale ve Vietnamu je opravdu vedro. Zvlášť když člověk dře celý den na poli a nemá doma klimatizaci. Člověk by mohl namítnout, že tady je půl roku zima. Ano, ale doma je pak teplo. To často ve Vietnamu v zimě nemají. Léto je tu pak mírnější.
A jak vnímají nás, Čechy?
Pro starší generaci, která se narodila a vyrostla ve Vietnamu, jsou Češi pořád západ. Když se někdo dostal do Evropy a podniká tam, tak se někam posunul.
Nemohl jsem si nevšimnout, že si Vietnamci potrpí na konkrétní kombinace čísel, například u SPZ. Je v tom nějaká symbolika?
Vietnamci jsou hodně pověrčiví, dají dost na čísla. Týká se to data svatby nebo třeba podpisu obchodní smlouvy.
Sám jste Vietnam navštívil. Jaké to tam je?
Poprvé jsem tam byl až po šesti letech, co jsem začal studovat vietnamštinu. Byl to pro mě obrovský zážitek! Konečně jsem viděl tropy, místa, která jsem znal jen z obrázků. Od té doby tam létám pravidelně. Jezdím si pro čaj na plantáže. Je to věda!
Zmínil jste vietnamské čaje. Ty u nás tak populární zatím nejsou, ale vietnamské jídlo je teď doslova na každém kroku. To tolik Čechům zachutnala vietnamská kuchyně?
Ne že by Češi měli tak rádi vietnamské jídlo, spíš Vietnamci naučili Čechy vietnamské jídlo jíst. Funguje to tak, že Vietnamci jednají dost masově. Když se někde objeví příležitost k podnikání, tak se všichni do toho byznysu pustí. Byla doba, kdy se objevila nehtová studia. Během krátké doby tak začala všude růst nehtová studia. Stejně začaly večerky. Když už tolik nevydělávaly, otevřely se restaurace a bistra.
Ale dělají to asi poctivě, ne? Když půjdu do vietnamského bistra, tak se nenapálím.
To je otázka. Vietnamci jsou ochotní na tom nechat ruce. Opravdu v tom bistru budou žít, to by Evropan nikdy neudělal. Obětují se pro příbuzné, pro děti, ale v podstatě nemají civilní život. Na druhou stranu jsou tam velké rozdíly, co se týče kvality. Pro Vietnamce je důležitá cena. Když má kamarád za rohem jídlo za 89, tak já ho nemůžu mít za 95. Tam u spousty lidí končí rozvoj podnikání, což mě mrzí. Protože ti samí lidé pak jdou domů a vaří pro svoji rodinu luxusní autentická vietnamská jídla, která kdyby dělali v bistru, tak jim lidé utrhají ruce. A je úplně jedno, kolik by to stálo. To je věc, kterou většina Vietnamců nepochopila.
Na závěr se nemohu nezeptat na skateboarding. Jste desetinásobný mistr České republiky v jízdě na prkně, patříte k legendám české skateboardové scény. Dá se říci, že tím žijete?
Dělám to asi 37 let, to je déle než vietnamština. Ale nežiji skateboardingem. Mám spoustu věcí, pro které žiji, které mě baví a jsou pro mě důležitější než skateboarding. Ale žil jsem pro něj dlouho. Pak jsem měl desetiletou pauzu a teď jsem se k němu zase vrátil. Vrátil jsem se, abych to dělal pro zábavu. Skateboarding má pevné místo v mém životě, o kterém vím, kam patří, a umím si to užít.
