Zatímco Dánsko zavádělo během první vlny pandemie tvrdá restriktivní opatření, Švédsko se stalo symbolem alternativního řešení problému. Restaurace i bary zůstaly otevřené, jediným zásadnějším opatřením byl zákaz shromáždění více než padesáti lidí.
Když dva ekonomové z Kodaňské univerzity zkoumali data bankovních transakcí v obou skandinávských zemích, přišli s překvapivým výsledkem. Pokles ekonomické aktivity v nich byl velice podobný. Zatímco ve Švédsku kleslo celkové utrácení o 25 procent, v Dánsku to bylo jen o čtyři procenta víc.
„To znamená, že většina hospodářských kontrakcí je způsobena samotným virem a dochází k ní bez ohledu na to, zda vlády vyžadují sociální distancování nebo ne,“ stojí ve studii dvou ekonomů. „Data ze Švédska ukazují, že i když lidé neměli lockdown nařízený, stejně postupovali jako v okolních zemích. Ať už jde o spontánní nebo vládou nařízený lockdown, výsledek je v souhrnu podobný,“ komentuje situaci ve Švédsku český ekonom Lukáš Kovanda.
K podobnému závěru dospěli i akademikové z univerzity v Chicagu. Rozhodnutí někam nechodit, odepřít si nějaký nákup, návštěvu kina nebo večeři v restauraci hraje často mnohem větší roli než zákazy vlád.
Zavírání ve 22 nás zničí, říkají restauratéři. Žádají hodinu navíc |
Příčinou poklesu ekonomické aktivity ovšem z hlediska individuální volby není jen strach, že se člověk při klasických činnostech spojených s utrácením peněz nakazí. Skutečnou brzdou ekonomiky je nejistota. Ta se totiž projeví nejen na utrácení domácností, ale též třeba na chodu podniků, jejichž majitelé netuší, co je v následujících měsících a možná i letech čeká.
Co Čechy čeká a nemine
„Když podnikatel neví, jestli nebude muset za tři měsíce zavřít restauraci, nekoupí si nyní novou kuchyň, ani nenajme nového zaměstnance,“ uvádí konkrétní příklad ekonom Filip Matějka. A právě v nejistotě podle něj leží v českém prostředí zásadní kámen úrazu.
„Vláda by měla cílit nejenom na to, co je akutně potřeba udělat s ekonomikou, ale hlavně na snižování současné nejistoty o budoucnu. Myslím si, že to je zatím ta největší chyba - vláda nic ohledně snižování nejistoty nedělá. Naopak spoustou chaotických opatření ji ještě zvětšuje, vymýšlí věci, které by se teď vůbec řešit neměly,“ míní Matějka, který se mimo jiné věnuje behaviorální ekonomii. Ta zkoumá právě vliv psychologických faktorů na ekonomická rozhodnutí.
Pokud lidé uvěří, že nemoc zvládneme, že nepřijde masa lidí o práci, že nezkrachuje rozpočet, že banky budou stabilní – o což se vláda i my zasazujeme – pak se spotřeba lidí vrátí po čase do normálu.
Aleš MichlČlen bankovní rady ČNB
Matějka odkazuje na nedávnou studii ekonomů ze Stanfordské univerzity. Ta říká, že polovinu současného poklesu ekonomiky Spojených států způsobuje právě nejistota. „Pandemie koronaviru vyvolala obrovský nárůst nejistoty – větší než ten, který se vázal na finanční krizi v letech 2008 a 2009 a rozsahem podobný jako nárůst nejistoty během Velké hospodářské krize v letech 1929 až 1933,“ píše se ve studii.
Zbytečné a bolestné
Podle Matějky by největší zbraní proti nejistotě měla být chytrá karanténa. „Věděli jsme, že se virus vrátí. Měli jsme vybudovat robustní systém, který by velmi rychle odhaloval, kde se to šíří, abychom mohli zavírat lokálně. Jenže chytrá karanténa zatím funguje špatně,“ komentuje Matějka.
Koalice se shodla na kurzarbeitu, stát přispěje na 70 procent mzdy |
Další konkrétní příklad, který způsobil nejistotu u některých Čechů, uvádí hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. „Ještě na konci srpna firmy v České republice nevěděly, jestli Antivirus B bude od prvního září pokračovat. Stát se snaží firmám pomoci, ale zároveň by měl dopředu avizovat, jak dlouho bude pomáhat a za jakých podmínek, aby firmy věděly, jak dlouho s tím mohou počítat,“ míní Horská. V opačném případě podle ní vedle jednoho rizika dopadu covidu vzniká další. „Nevíte totiž, jak dlouho bude státní pomoc kapat,“ uzavírá.
Potřebu ujištění, že má stát vše pod kontrolou zdůrazňuje člen bankovní rady České národní banky Aleš Michl. „Spotřeba lidí je funkcí například očekávané míry nezaměstnanosti. Klíč je prostě v očekávání. Pokud lidé uvěří, že nemoc zvládneme, že nepřijde masa lidí o práci, že nezkrachuje rozpočet, že banky budou stabilní – o což se vláda i my zasazujeme – pak se spotřeba lidí vrátí po čase do normálu. Kdy přesně, neví nikdo,” shrnuje Michl.
