Návrhářů, kteří by uměli ve virtuální realitě vytvořit střih a sešít tričko, není v Evropě mnoho. O to překvapivější je, že jedna skupina takových nadšenců sídlí v Praze a vede je pětadvacetiletá designérka.
Tuzemský startup Ofform3D se před nedávnem dostal do národního finále soutěže Creative Business Cup. V jeho čele stojí od letošního května Barbora Hašková a tým tvoří čtyři návrháři. „Máme časovou výhodu. Jde o novou věc, a lidé ještě neměli šanci si k digitální módě přičichnout,“ říká Hašková. Za deset let firmu vidí mezi lídry na evropském trhu.
Když se řekne digitální móda asi málo Čechů si pod tím dokáže představit něco konkrétního. Co je tedy vaším produktem?
Nabízíme firmám službu, která jim ušetří čas a peníze. V oděvních firmách za normálních okolností návrhář udělá skicu, pošle ji do Číny nebo Indie, kde dodavatel vytvoří střih a vzorek pošle zpátky. Ten je z 99 procent špatně, takže ho návrhář musí vyzkoušet, okomentovat a poslat zpátky do Číny. Tam ho znova ušijí, znova pošlou a většinou je zase špatně. Takovým způsobem to může trvat týdny až měsíce. A to mluvím jenom o jednom stylu, v kolekci jich máte třeba sto.
Jak tedy takové oděvní firmě může pomoct digitální móda?
Zákazník nám pošle 2D skeč a my podle toho vytvoříme v počítačovém programu střih, a v něm ho i sešijeme. Dokážeme jim zkrátka ukázat, jak jejich oblečení bude vypadat v reálu. Firma si to prohlédne, v programu navíc může měnit barvy nebo látky jedním klikem. Může též rozpohybovat avatara (virtuální model člověka, pozn. red.), takže vidí, jak se oblečení chová při chůzi. Firma zkrátka nemusí vytvářet několik vzorků a posílat je tam a zpátky, aby došla k finálnímu výsledku.
Proč zrovna digitální móda? Jak může české podnikatele napadnout, že si založí startup zrovna v této oblasti?
Náš startup založili majitelé poradenské společnosti ILA s. r. o., která shání granty. Chtěli na český trh přijít s něčím novým, pouze potřebovali lidi, kteří by to byli schopni dělat. Ale i tak se práci v počítačovém programu CLO 3D, který digitální módu vytváří, musela půlka našeho týmu učit úplně od začátku. Většina z nás má zázemí v normálním návrhářství pro velké firmy. Mě samotné to trvalo pár měsíců, než jsem se v programu začala orientovat.
Jak jste se k digitální módě dostala vy?
Návrhářství jsem studovala v zahraničí a pak tam i pracovala ve velké firmě. Chtěla jsem se ale vrátit do Česka, ačkoli tady ta módní branže není velká, co se týče uplatnění. Sehnala jsem si práci v německé společnosti, ale moje představy o vytváření kolekcí se začaly lišit. Pak jsem narazila na nabídku práce v Offormu a znělo mi to tak dobře, že jsme se rovnou domluvili.
Co z vás nakonec učinilo jednatelku startupu? Přeci jen je vám teprve pětadvacet let.
Na začátku koronavirové krize se společnost rozhodla, že se rozloučí s některými členy týmu, protože nastavený byznys plán nefungoval. Před tím startup spíš dělal workshopy, snažil se dostat digitální módu do povědomí. Bylo to víc umělecky založené a dělaly se kolaborace.
Jenže pak jsme si uvědomili, že nám za chvíli skončí granty, které jsme získali před dvěma roky, a pokud chceme fungovat dál, musíme začít vydělávat. To byl důvod, proč se změnily zaměstnanecké posty a proč jsem se já dostala do vedení. Předpokládám, že se jim něco natolik líbilo, že věřili, že to zvládnu. Navíc je nutné si uvědomit, že jde o startup. Každý zastává deset pozic a každý se snaží, aby to fungovalo.
Naše společnost vidí za špičku svého nosu, tvrdí šéfka českého L’Oréalu |
Předpokládám ale, že řídit firmu a navrhovat oblečení je trochu něco jiného...
Já jsem nikdy nechtěla být jenom designér. Vystudovala jsem v Dánsku obor design a byznys a vždycky jsem spíš tíhla k tomu byznysu. Většina návrhářských škol vás nenaučí, kdo je vaše cílová skupina, jak se zákazník hledá nebo třeba jak se vypočítají ceny. Módní univerzity učí, jak navrhnout designový produkt. Ze školy pak vycházejí absolventi, kteří dělají, co je baví, ale chybí jim znalost, jak produkt prodat a na koho je cílený.
Kdo je tedy vaší cílovou skupinou?
Hodně zájemců máme z oblasti pracovního oblečení. Vytvářeli jsme třeba uniformy pro zdravotní sestry pro českou, ale také jordánskou firmu. Pro jiné zákazníky budeme tvořit automobilové overaly pro závodní auta. Zároveň nabízíme workshopy pro vysoké školy. Teď máme zakázku ve Švýcarsku na vysoké škole módy a technologie. Jde o půlroční kontrakt, kde jednou týdně vyučujeme studenty, jak pracovat v programu CLO. Je vidět, že univerzity už vědí, že digitální móda bude v budoucnu součástí oděvního průmyslu.
Lze říct, že by digitální móda už někde v zahraničí patřila do běžných postupů návrhářů?
Je potřeba říct, že některé procesy módního průmyslu jsou zastaralé. Lidé se drží tradice, že něco vytvářejí rukama. I v zahraničí je digitální móda na začátku. V Amsterdamu sice funguje magisterský obor, ale je to jenom pár let. V Dánsku to začali vyučovat tento rok, ve Švýcarsku začnou s námi. Ve firmách je ten problém, že dlouho trvá, než se to člověk sám od sebe naučí natolik, aby v CLO dokázal reálně pracovat. Mám ale hodně známých v zahraničí, kteří během pandemie neměli tolik práce, a zaměstnavatelé jim proto řekli, ať se na home office tento program naučí.
Kolik taková vizualizace oděvu stojí?
To je individuální. Kdybyste chtěla úplně základní jednoduché bílé tričko, může to trvat pár hodin a stát třeba tisíc korun. Ale kdybyste chtěla něco propracovaného, co bude trvat pár dní, může to stát třeba patnáct tisíc. Máme nějakou základní sazbu, ale velmi záleží na tom, co nám klient pošle. Pokud chce výšivku nebo jiné podobné detaily, bude to stát víc.
Jak to děláte, že se oděv dokáže vlnit tak, jak by se hýbal v reálu?
Na to existuje speciální mašina, která vám naskenuje látku. Do počítače zadáte různé parametry – váhu, složení, elastičnost, tloušťku a program vám ji vytvoří ve virtuálním prostoru. To je vlastně důvod, proč je digitální tvorba tak realistická.
Registrujete kvůli pandemii zvýšenou poptávku?
To úplně nedokážu říct, protože celý náš byznys plán jsme změnili někdy na začátku května. Poptávka teď stoupá pořád a jsme spokojení. Velký úspěch máme na sociální sítí Linkedln, kde získáváme devadesát procent našich klientů. Pro nás je to nejlepší prostor na rozhazování sítí, jsou tam totiž všechny velké ryby.
S jakými tržbami počítáte?
Odhadujeme, že příští rok by to mělo být v rámci jednotek milionů. Jsme na začátku, ale dlouhodobě nám byznys plán vychází hezky.
Kde tedy vidíte firmu za deset let?
Rádi bychom se dostali na přední příčky digitálních módních studií v Evropě. Když se budeme snažit, tak to reálné je. Rádi bychom se rozrostli, nyní se třeba stěhujeme do většího prostoru. Jsme první firmou podnikající v tomto odvětví v Česku. Ani náhodou nejsme první v Evropě, ale těch firem není zas tolik. Jde o novou věc, lidé ještě neměli šanci si k tomu přičichnout, takže si myslím, že máme docela časovou výhodu.
Firmy a značky pracují pro zákazníka a podle jeho potřeb. Dělají to, co on chce. A dokud budou lidi chtít co nejlevnější věci, tak se situace nezmění.
Barbora Haškovágenerální ředitelka startupu Ofform 3D
Řetězce s rychlou módou hlásí kvůli koronaviru miliardové ztráty. Mluví se o tom, že kamenné prodejny jsou přežitek. Co si o tom myslíte vy?
Pokud se fast fashion hrozně rychle nezmění, kolaps může nastat. Ale nemyslím si, že by k tomu došlo v rámci jednotek let. Spíš se to stane proto, že je nové generace přestanou nakupovat. Značky rychlé módy totiž sledují stejné trendy a předhání se jen v tom, kdo bude levnější. A takhle to nemůže vydržet do nekonečna.
Může tyto módní kolosy „zachránit“ technologie?
Můžou jim pomoct a uvedu to na příkladu. Jste velká značka a potřebujete své produkty prodat v retailu. Proto musíte vytvořit meeting pro takzvané nákupčí, kteří to pak do maloobchodu dostanou. Pro tyto nákupčí udělá značka představení kolekce se všemi barvami a třeba i všemi velikostmi. Nákupčí prochází mezi stovkami kusů oblečení a hledají, co by si nakoupili. Aby se toto mohlo stát, musí značka vytvořit zhruba 400 modelů, které se pak vyhodí. Konkrétně v tom by technologie mohla pomoct. Kolekce by se nákupčím představila virtuálně.
Nejen létání. Švédi už se stydí i za nakupování, vznikají i nová slova |
Skupina světových designerů napsala před nedávnem otevřený dopis, v němž volají po „módní revoluci“. Základním poselstvím je, že móda musí „zpomalit“ a zamyslet se sama nad sebou. Podepsala byste to?
Stoprocentně bych to podepsala. Znečišťování, za nímž stojí módní průmysl, je neuvěřitelné. Řetězce ročně vyhodí statisíce kusů oblečení, třeba kvůli tomu, že při převozu přes oceán v kontejnerech zplesniví. Co se neprodá ve slevách, skončí na skládkách. Hlavně si ale myslím, že se musí změnit zákazník. To on si musí říct, že nebude kupovat tričko za sto padesát korun, ale radši si koupí jiné za tisícovku, které vydrží čtyřikrát dlouho. Firmy a značky pracují pro zákazníka a podle jeho potřeb. Dělají to, co on chce. A dokud budou lidi chtít co nejlevnější věci, situace se nezmění.
Kdo v módě určuje trendy? Jak se třeba přijde na to, která barva je ta nejlepší pro ten a ten rok?
Fungují firmy, nejznámější je asi WGSN, jejichž zaměstnanci jezdí na různé akce, koncerty a festivaly, jako je třeba Burning Man. Tito zaměstnanci tráví svůj pracovní čas tím, že se snaží najít něco, co se trošku opakuje, ale vlastně to nosí minimum lidí. Výzkum dělají třeba rok, pak seberou všechna data a udělají z toho předpověď.
Firmy jako je WGSN pak vydávají knížky, které stojí klidně i sto tisíc, podle nichž se většina značek řídí. Ale trendsetter jako takový je člověk, co se nebojí vzhledově odlišit od většiny, která po jeho vzoru začne tyto věci kopírovat a nosit taktéž. Příkladem můžou být mediální hvězdy či tzv. influenceři.
