Kllimatická úmluva z Paříže, podepsaná 12. prosince 2015, má za cíl udržet nárůst globální průměrné teploty pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Ideálně tak, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. Dosáhnout toho chce zásadním omezením produkce emisí skleníkových plynů.
Ukázkovým příkladem nasazení této myšlenky do praxe má být „Zelená dohoda pro Evropu“. Jejím cílem je „klimaticky neutrální“ Evropa v roce 2050. Jinak řečeno, v tom roce nemají země EU produkovat emise skleníkových plynů.
Má to ovšem háček. Receptem členských zemí EU na řešení klimatické neutrality se zatím zdá být přenesení produkce emisí do jiných, nečlenských zemí.
Evropské zemědělství
Výzkumníci Technologického institutu v Karlsruhe (KIT) ve svém komentáři pro vědecký časopis Nature tvrdí, že se stačí jen lehce podívat do budoucnosti zemědělství Evropy. Udržitelnost podle nich bude vykoupena „outsourcingem“, přesunutím environmentální zátěže na sousední státy.
Podle daných predikcí by v roce 2030 měla být čtvrtina zemědělských ploch v EU obdělávána „bio“, tedy organicky. Mělo by se používat o 20 % méně hnojiv a o 50 % méně pesticidů. Do toho se počítá s výsadbou tří miliard stromů, obnovou 25 tisíc kilometrů vodních toků a vytvořením rezervací pro opylovače. Má se tedy produkovat méně, zato však udržitelněji.
To všechno jsou rozumná a důležitá opatření, která z hlediska životního prostředí dávají smysl,“ říká Richard Fuchs, spoluautor studie KIT. „Jenže je také třeba specifikovat naše budoucí cíle zahraničního obchodu, dovozu.“ Proč? Jednoduše proto, že odlehčení produkce a ekologizace zemědělství v Evropě nepřinese méně evropských strávníků a ani nesníží jejich poptávku po vypěstovaných potravinách. A tak se „naše“ zátěž produkce přelije do zahraničí.
Emise CO2 vyprodukované za rok
Přitom už v roce 2019 pocházela pětina spotřeby ovoce a zeleniny v EU, miliony tun zemědělských výpěstků, ze zemí mimo Unii. Drtivá většina tohoto dovozu pocházela ze zemí, kde ekologické standardy rozhodně nejsou stejné jako v zemích EU. „Obchodní partneři EU nyní používají v zemědělské produkci skoro dvakrát více hnojiv než v Evropě, a použití pesticidů u nich také narůstá,“ uvádí Fuchs.
Země jako Kanada, Brazílie, USA nebo Argentina příliš neřeší problematiku emisní bilance zemědělství či odpadů. „To, co je v Evropě zakázané, je jinde povolené. A pokud budeme odebírat produkty od těchto zemí, stane se Zelená dohoda dobrou pro klima-neutrální Evropu, ale špatnou pro planetu Zemi.“
Pokud ale budeme produkovat méně, někde se bude muset brát. Cenou za dosažení nulových emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v Evropě je vlastně jen jejich faktický export jinam. Pokud Evropa dosáhne kýžené nuly, ale evropské emise budou delegovány jinam, planetě jako celku to nepomůže. Tento ekologicko-ekonomický fenomén přitom není žádnou fantazií.
Starý, dobrý export
Podrobněji se mu věnovali například ekonomové z univerzity v Sydney. Ti se soustředili na další nástroj boje proti klimatickým změnám, kterého využívá i Evropská unie. Zpoplatnění, zdanění emisí.
V principu je to prosté: pokud vaše podnikání, továrna nebo třeba přepravní společnost produkuje znečišťující emise, budete odvádět daň anebo si platit uhlíkové kredity. Výdaj navíc vás bude motivovat k zefektivnění, vyčištění vašeho provozu.
Vybrané prostředky se pak mohou použít všelijak, podle některých návrhů se mají vracet daňovým poplatníkům v podstatě jako daňový bonus nebo se z nich mají hradit náklady na další opatření. Po čase se „špinavější“ formy průmyslu stanou kvůli zpoplatnění méně konkurenceschopné vůči svým čistším protějškům.
Jak to vypadá v praxi? Uhlíkové daně svůj cíl, tedy snižování emisí v dané zemi, podle analýz s vysokou pravděpodobností plní. To ale neznamená, že by globální emise klesaly. Státy s narůstajícími emisemi začaly pokrývat výrobu a poptávku po zboží ze zemí, které se ubírají k uhlíkové neutralitě.
Vývoj cen emisních povolenek
Na konkrétním příkladu Velké Británie to demonstruje zpráva Světového fondu pro ochranu přírody (WWF). Podle ní Britové dokázali „utáhnout kohout“ vlastním emisím, a díky zefektivnění průmyslu snížit národní uhlíkovou bilanci o více než 40 %.
Jenže výrazně navýšili emise mimo své hranice. V roce 1990 ty tvořily 14 procent celkové (ne pouze národní) emisní stopy, v roce 2016 to bylo 46 procent. Vznikají v zemích, které nyní Brity zásobují zbožím. Celkově Británie za ono čtvrtstoletí svou uhlíkovou stopu snížila o 15 procent, ne o 40, jak se při zběžném pohledu na „národní uhlíkovou bilanci“ může zdát.
Atmosféru znečišťující produkci přenechávají jiným, sami pak jen dovezou hotové výrobky. Nicméně i tak za nimi zůstávají „neviditelné emise“, které by bez jejich poptávky nevznikly. Vyčištění ovzduší nad Británií tedy v konečném důsledku pro klima dobrou zprávou nebylo, výsledná suma znečištění se nezměnila. Efekt úměry, chcete-li spojitých nádob, přetrval.
Cena obchodu
A do třetice všeho nedobrého: výzkumníci z Centra pro systémovou integraci a udržitelnost (CSIS) univerzity v Michiganu letos zveřejnili studii, která vyčísluje dopady mezinárodního obchodu na celosvětový vývoj udržitelnosti. Ukazují, jak propojení obchodními transakcemi proměňuje environmentální skóre zemí, jež usilují o vyrovnanou či neutrální uhlíkovou bilanci.
„Udržitelnost je složitá záležitost a zdánlivě pozitivní environmentální vývoj na jedné straně může nehezky ovlivňovat životní prostředí o tisíce kilometrů dál,“ vysvětluje Jianguo Liu, člen autorského týmu CSIS. Je to prý jednoduché a názorné. Producentské země a vývozci stojí na jedné straně, spotřebitelské země s rostoucí poptávkou po zboží na straně druhé.
Jenže emise spojené s výrobou produktů leží jen na bedrech těch prvních. Není překvapivé, že jde především o země, jejichž environmentální skóre je velmi nízké. U těch, které zboží dovážejí, je většinou naopak velmi lichotivé. Bohaté, zboží dovážející země, které jsou v rámci mezinárodního obchodu dobře etablované, zlepšují své environmentální skóre až o 70 %.
Graf emise
„A zatím země chudší, rozvojové, si zapojením do mezinárodního obchodu své vlastní skóre až o 60 % snižují,“ říká Liu. Rozvinuté země odstranily podle něj za údobí 1990-2008 16 gigatun CO2 ve svých emisích. V rozvojových zemích, které se zapojily do mezinárodního obchodu, se pak emise zdvojnásobily.
Rekordní dohoda?Pařížskou dohodu o ochraně klimatu dosud ratifikovalo 189 zemí ze 193 zařazených v OSN a z 206 celkem existujících. Signatáři produkují 89,4 % celosvětově vznikajících emisích. V environmentální oblasti neexistuje jiná dohoda, pro kterou by se našla podobná shoda. Jen pro srovnání: předchůdce Pařížské dohody, Kjótský protokol, měl signatářů 83. Montrealský protokol z roku 1987, o látkách poškozujících ozonovou vrstvu Země, jen 46. A Bonnská konvence o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů z roku 1979 se propracovala na 131 signatářů. V případě Úmluvy z Paříže má kritický význam zvláště to, že se mezi signatáři objevili aspoň na čas ti skutečně nejvýraznější globální hráči, největší znečišťovatelé atmosféry: Čína, Indie a Spojené státy americké. Tři země, které dohromady představují 42procentní díl z celoplanetárního koláče antropogenní produkce emisí. Pravda, USA od dohody aktuálně odstoupily, ale události naznačují, že to nebude nadlouho. |
Pro konkrétní příklady se nemusí chodit daleko. Ekologická bionafta obohacená o palmový olej z Indonésie se ukázala být katastrofou, protože spotřebou 4,3 milionů tun (v roce 2018) palmového oleje jsme přímo přispívali k plundrování tropických pralesů. Import poživatin, nezřídka z klimatem již ohrožených zemí, Evropu navíc připravuje o potravní bezpečnost.
Problémy jsou i kolem dřevní biomasy jako uhlíkově neutrálního zdroje energie. Protože jen ze Spojených států jsme do EU donedávna dováželi 7 milionů tun briket, zatímco teď nové lesy vysazujeme a chráníme jako přirozený depozit atmosférického uhlíku.
Mimochodem, Američané pak začali ve velkém chránit své lesy a dovážet dřevo na výrobu briket pro Evropu z Asie. Newtonův zákon o akci vyvolávají reakci má prostě definitivní, a někdy poměrně ironickou platnost.
Nepřímé přenášení vlastní environmentální zátěže na jiné země, export neviditelných emisí, zdánlivě nesmyslné cesty kontejnerových lodí, převážejících produkty, suroviny a polotovary tam a zpět na obří vzdálenosti. Tato vzájemná propojenost a provázanost mezinárodního obchodu, dovozu a vývozu, to vše je pochopitelně zdrojem dalších emisí. A je také ústředním kolizním prvkem plánů na dosažení uhlíkové neutrality.
Bez obchodu to sedí
Jak se pak zrovna takový dovoz zemědělských výpěstků, dřeva či palmového oleje do Evropy z opačného konce světa může setkat s neutrální uhlíkovou bilancí? Jednoduše. Dovoz se totiž do národních uhlíkových bilancí nezapočítává.
To, že na náš trh něco připlulo několik tisíc kilometrů dlouhou trasou, na palubě kontejnerové lodi, pro oficiální počítání emisí roli nehraje. Přitom jen kontejnerové lodě plující pod vlajkou EU vyprodukovaly v roce 2018 139 milionů tun CO2. Tolik, jako čtvrtina všech automobilů na evropských silnicích. Tato cifra ale v oficiálním výčtu emisí evropských zemí nezaznívá, není součástí národních bilancí – emise totiž vznikají v mezinárodních vodách.
Do lodní přepravy přitom plyne z EU 24 miliard eur na podporu fosilních paliv; je osvobozena od zdanění dle tonáže, od daně z příjmu, korporátních daní i od daní z prodeje lístků pasažérům. Prakticky tu absentují všechny úrovně daňové regulace, jinak známé třeba z letecké přepravy. A protože „stojí nula peněz na environmentálních výdajích“, tak se vyplácí všem, kteří se chtějí stát čistějšími, a mohou tak s klidem delegovat svou poptávku (a emise) do zahraničí.
Pokud tedy budeme chtít dosáhnout do roku 2050 skutečně čistou nulu na emisích, budeme se muset poprat s tím, abychom jen nepřelévali ten samý problém z jednoho místa na druhé. Protože jinak si, plněním pokrokových závazků a tabulkových norem, moc nepomůžeme.
Změní se to?V příštím roce chystá Evropská komise zveřejnit návrh tzv. Carbon Border Adjustment Mechanism (EU CBAM), coby další funkční součásti Zelené dohody pro Evropu. Měl by ve své podstatě adresně zasáhnout dosud nepokryté oblasti klimatické politiky, které jsou odpovědné až za 37 % dosud nezapočítaných a zatím neřešených evropských emisí. Cílí přitom na padesátku sektorů, od výroby hnojiv až po papírenský nebo ocelárenský průmysl. A počítá i s tím, že by do celkové bilance započítával i relevantní emise spojené s importem materiálu. Což by nejspíš zásadně proměnilo současný stav pasivního „tržního“ exportu emisí do zahraničí. Pokud bude přijat, v platnost by tento návrh mohl vstoupit v roce 2023. |
Oprava: Článek nepřesně uváděl údaje ze zprávy WWF. Uváděl, že z výroby pro britskou spotřebu vyrobené mimo území Velké Británie stouply mezi lety 1990 a 2016 o 46 procent. Ve skutečnosti se zvýšil pouze jejich relativní podíl na celkové brtiské uhlíkové bilance ze 14 na 46. Za chybu se omlouváme.
