RECENZE: Remasterovaný NieR je stále jen podivnost pro herní snoby

Pod krkolomným názvem NieR: Replicant ver.1.22474487139... vyšla nová verze pozapomenuté jedenáct let staré hry, která byla předchůdcem dnes už kultovního NieRu: Automata. Dílčích vylepšení je zde oproti originálu spousta, stejně však hru většina lidí může s klidným srdcem minout.

Když v roce 2010 akční RPG NieR vyšlo poprvé, nechalo recenzenty i hráče vcelku chladnými. Hodnocení se ve většině pohybovala někde mezi 60 a 70 procenty (u nás dostal v recenzi 75 %), prodaly se jen nižší stovky tisíc kopií. Nebyl to sice vyloženě průšvih, ale vypadalo to na další značku, která rychle zapadne v toku dějin. 

Nier nebyl hitem v roce 2010 kdy vyšel poprvé a není jím ani v remasterované podobě.

Těžko říct, proč jeho tvůrce Yoko Taro dostal možnost se do jejího světa vrátit, využil ji ovšem na maximum. NieR: Automata (naše recenze) se stal doslova kultem, v němž i roky po vydání fanoušci hledají stále nové významy (viz náš článek), k dnešnímu dni prodal více než 5 milionů kusů.

Aktuální remaster s poněkud krkolomným názvem Replicant ver.1.22474487139 (nad touto šifrou podle autora hry nemáme přemýšlet, jde prý jen o náhodný sled čísel) je ideální příležitostí jak zjistit, jestli původní NieR tehdy předběhl dobu, nebo šlo opravdu jen o nepovedený prototyp. Jak je z hodnocení evidentní, přikláníme se spíše k možnosti B.

NieR se odehrává v postapokalyptickém světě mixujícím fantasy a sci-fi prvky. Lidé žijí v malých osadách a živí se především zemědělstvím a chovem zvířat, na druhou stranu tu potkáte i autonomní roboty či trosky velkých měst. Obyvatele světa sužují nepřátelé zvaní Stíny a smrtelná Černá nemoc, kterou trpí i sestra hlavního hrdiny. Ten se vydává na dlouhou pouť za nalezením léku, s čímž mu pomáhá pomalu se formující parta bizarních postaviček. 

Hra od samotného začátku působí lehce podvratným dojmem. Tu se ústy vedlejších postav hráči vysmívá, že bezhlavě plní sebenesmyslnější úkoly, tu ho potrestá za to, že se otočí za krásnou dívkou, jindy mu zase nečekaně změní perspektivu a namísto akční adventury se stává plošinovkou nebo diablovkou. Bohužel ani tato častá zpestření nedokážou zakrýt fakt, že jde v jádru jen o obyčejnou rubanici, ne nepodobnou sérii Devil May Cry

Souboje jsou chaotické, nepřehledné a příliš jednoduché.

Bojový systém je vedle grafiky tím největším vylepšením oproti původní verzi a prakticky ve všem kopíruje novější Automatu. Na výběr jsou tři druhy zbraní (meč, obouruční meč a kopí) a zhruba desítka kouzel, při boji si kromě pohybu postavy po většinu času vystačíte jen s dvěma tlačítky.

Na prostřední úroveň obtížnosti je hra až směšně jednoduchá včetně soubojů s působivě vypadajícími bossy, jejichž střelba snadno zaplní většinu obrazovky. Díky prakticky neomezené možnosti léčení zde chybí jakékoliv napětí, vyšší obtížnost přitom jen nepřátelům zvýší útok a obranu, takže už tak zbytečně dlouhé „pižlání“ řadových nepřátel se ještě protáhne.

Oproti jiným japonským hrám je zde množství „grindování“ na celkem snesitelné úrovni, stejně však podstatnou část ze zhruba dvacetihodinové herní doby zabere nudné pobíhání po stále stejných pláních a bezmyšlenkové vybíjení neustále se generujících nepřátel.

Po většinu času se sice hraje jako klasická akční adventura, ovšem někdy na hrdinu nazíráte z boku, seshora, nebo třeba izometricky jako v Diablu.

Úvodní vesnice slouží jako centrální lokace, ze které vyrážíte na výpravy, její okolní louky po chvíli dokážete proběhnout i poslepu. K uzoufání prázdných lokací je málo, o to častěji se do nich budete vracet. Obzvláště pokud budete chtít všechny nepovinné mise, o čemž ovšem vážně pochybuji. 

Jejich návrh zamrzl někde na době přelomu tisíciletí a z většiny spočívají jen v tom přinést požadované množství surovin nebo částí těl padlých nepřátel.

Jestli máte z výše zmíněného pocit, že mě hra moc nebavila, tak máte pravdu. Jediným důvodem, proč jsem u ní vydržel až do konce, je její zajímavý příběh. Není sice propracovaný jako u Disco Elysia, emocionální jako u The Last of Us 2, nebo epický jako u Dragon Questu XI, ale po celou dobu jsem nevycházel z úžasu. Na první pohled jde o klasickou japonskou infantilnost, kdy na sebe všechny postavy pořád křičí a do zemdlení opakují zjevné věci, přičemž všechno svítí a bliká jako na pouti, ve skutečnosti si skvěle pohrává s klasickými klišé a působí originálně.

Abyste ho pochytili v jeho celistvosti, budete muset hru projít vícekrát. Po prvním dohrání se vám otevře další možnost průchodu, která nabídne pohled na předešlé události odlišnou perspektivou. Jde v podstatě o druhou samostatnou hru ve stejných kulisách. Celkem je dispozici pět různých konců, k jejich naplnění budete muset hru pročesat křížem krážem, což bohužel znamená hodiny a hodiny únavných soubojů.

Na to, že jde „jen“ o remaster a nikoliv plnohodnotný remake, je grafická stránka až překvapivě povedená. Samozřejmě se nemůže rovnat dnešnímu standardu, ale kompletně přepracované nasvícení dělá s letitým enginem divy. Orchestrální hudba je tak monumentální, že jsem si občas připadal až nepatřičně, že do jejího doprovodu jen zuřivě máchám mečem.

Celkově vzato je NieR veskrze mizerná hra, ovšem pro herní snoby jde o zajímavý zážitek. Všem nováčkům ovšem doporučuji začít rovnou Automatou a k tomuto remasteru se případně vrátit až zpětně.