Jak jste se vlastně dostala k tomu, že si založíte cestovní kancelář?
Jako překladatelka jsem vždy byla na volné noze. Pak jsem si v roce 1990 založila vlastní firmu a od roku 1996 mám cestovku. Kamarádka dělala v Jižní Africe konzulku a říkala, že tam moc turistů nejezdí. A že když tam nikdo nebude jezdit, ani ten konzulát tam nebude mít moc velké opodstatnění. Jela jsem se tam podívat a začala si dělat kontakty i v dalších zemích. Afrika mě chytla. Pak se mě začali ptát známí, zda bych jim neporadila kam jet, co tam dělat a podobně. Takže jsem se pak rozhodla, že tohle nebudu dělat jen pro své okolí, ale založím si cestovní kancelář.
Jak to vlastně funguje? Spolupracujete třeba s nějakými africkými institucemi v jednotlivých zemích?
Mám velkou síť partnerů z různých oblastí a všechny je znám osobně. Je totiž příjemné vědět, že když někdo třeba chce jet do Rwandy, bude tam zrovna Herbert, který se o klienty dobře postará a je na něj spoleh. V každé zemi mám nějaké své hodné duše a díky technologiím je i jednoduché zůstávat v neustálém kontaktu a cesty všelijak přizpůsobovat klientům. To je pak zajímavé i pro ty africké průvodce, jelikož někteří klienti mají třeba přání vidět jednoho konkrétního živočicha, který žije jen v jedné oblasti. Tím pádem je každý zájezd úplně jiný a i průvodce může pořád prozkoumávat jiná místa a objevovat nové věci.
Kolik lidí je na vás takhle navázaných?
Tady v Česku mám dvě zaměstnankyně. Jinak se to v jednotlivých zemích dost liší. Ale pokud bych to měla vztahovat na konkrétní lidi, řekla bych, že v každé zemi znám třeba pět nebo šest konkrétních lidí, se kterými se snažím si nějak udržovat kontakt.
V kolika afrických zemích vlastně působíte?
Už téměř ve všech. Je jasné, že země jako je třeba Libérie nejsou úplně značka ideál, ale už jsme měli klienty třeba na Pobřeží Slonoviny nebo v Alžíru. Byla jsem i v Kongu nebo v Kamerunu, což se také hodí, jelikož spolupracuji i s zemědělskou univerzitou, která dostává granty do jednotlivých zemí a já jim mohu pomoci třeba s vízy či přepravou.
Afrika změní váš život. Jak se na cestu připravit a kam se podívat |
Vaše zájezdy jsou šité na míru, vybavujete si nějaký specifický klientský požadavek?
Občas se stává, že někdo chce třeba jít na pozorování goril do Ugandy a chce tam jít s malým dítětem, což není povoleno, jelikož se tam smí až od patnácti. To jsem pak musela shánět třeba nějaké speciální povolení a podobně. Ty zvláštní požadavky jsou obecně dost spjaté se zvířaty, že chce někdo vidět třeba nějakého jednoho konkrétního ptáka a musím zjišťovat, kde přesně žije a jak se tam dostat. A pak se občas stává, že má někdo naprosto nereálné představy o tom, jak dlouho mu nějaké cesta zabere a chce toho v krátkém časovém úseku vidět strašně moc. Stalo se mi, že mi někdo třeba ukazoval na Google mapách, že se to dá v pohodě stihnout a že cesta někam zabere třeba tři hodiny. Co si ale plno lidí neuvědomí je to, že s tamní infrastrukturou to zabere hodin třeba osm. Taky jednou chtěl někdo doporučit nějaký erotický klub či nevěstinec, ale od toho jsem se raději distancovala.
V jakých částkách se taková zážitková dovolená pohybuje?
Tak pokud si vezmeme příklad třeba nějakého páru, který by se na dva týdny chtěl vypravit do Namibie, první, na co se koukáme, je letenka. Tam se s cenou nedá moc hýbat a prostě vidíte, kolik to stojí. Pokud pak bude pár chtít spát třeba ve stanu, nebo bude chtít auto se stanem na střeše, které je velmi populární hlavně u mladých, dostanete se s půjčením auta, letenkami, bydlením a všemi výdaji třeba na nějakých 45 tisíc. Pak jsou ale klienti, kteří chtějí, aby je někdo vozil, chtějí letět byznys třídou, chtějí bydlet v luxusních ubytovacích zařízeních a to se pak všechno promítne i do té výsledné ceny. Takže cenové rozpětí je velmi široké, důležité je, že máme výborné vstupní ceny, se kterými se dá pracovat.
Většinou se s klienty bavím o tom, jaký mají rozpočet, a pokud mi někdo řekne, že se chce se vším všudy vejít třeba do padesáti tisíc, snažím se to udělat tak, aby to vyšlo. Na druhou stranu, to, aby se někdo podíval do Keni k moři a na safari za dvacet tisíc včetně letenky, nedovedu zařídit. Ale občas se na nás třeba obrátí i studenti s tím, že by chtěli někam vyjet a mají rozpočet třeba těch dvacet tisíc. V takovém případě je určitě možné něco vymyslet a nějaký program zařídit, jen asi člověk nesmí za takovou částku chtít nějaké nákladné aktivity a jet do dražší země.
Jaká země je mezi vašimi klienty nejoblíbenější?
To se hodně liší i podle politické situace a toho, co se ve které zemi zrovna děje. V devadesátých letech byla nejpopulárnější Jihoafrická republika. V posledních pěti letech už lidé ale chtějí něco jiného, přesouvají se třeba do Namibie, Zambie, Zimbabwe či Botswany. Stabilně populární je ale například Keňa nebo Tanzánie.
V Africe už působíte od devadesátých let. Cítíte, že se proměňuje?
V každé zemi je to jiné, ale změny tam jsou patrné. Třeba Jižní Afrika udělala obrovské skoky a neuvěřitelně se modernizovala, především kolem roku 2010, kdy tam bylo mistrovství světa ve fotbale. Na druhou stranu, od té doby to tam přestalo být tolik africky zajímavé, respektive, stále je to Afrika, ale jiná. Proto plno lidí jede tam, kde je zachovalejší ještě starý způsob života a je to tam takové přirozenější. Některé země se proměňují i kvůli politické situaci. Třeba Rwanda zažila v devadesátkách genocidu, ale teď pod novým vedením neuvěřitelně vzkvétá. Naproti tomu třeba Zimbabwe také zažilo krizi a sbírá se z toho ještě dlouho poté.
U turistů často panují obavy z bezpečnosti. Jak to je doopravdy? Setkáváte se s nějakými předsudky?
Než člověk pojede poprvé do Afriky, doporučovala bych mu, aby si o tom něco přečetl. Tím ale nutně nemyslím jen průvodce, ale i třeba knihy od lidí, kteří v Africe žili a snaží se popisovat tamní mentalitu. Je fakt, že v některých lokalitách, jako je například Johannesburg, je opravdu nějaké riziko, že vás mohou okrást. Ale třeba předsudky ohledně toho, že je to kontinent plný lidí, kteří všichni žijí v buši a jsou nevzdělaní, je mylný. Afrika je kontinent, kde se pořád něco děje a je tam stále co objevovat, protože je tam neustálý vývoj. Když se zrovna nic neděje v zemi jedné, něco se bude dít v zemi druhé. Já jsem vlastně nějak dostala touhu to pochopit, protože ačkoliv si plno lidí myslí, že Afrika je velmi jednotvárná, každá ta země je úplně jiná. Na každé zemi je vidět, čí to kdysi byla kolonie, jestli tam zůstal spíše francouzský či třeba naopak německý vliv a podobně. I mentalita lidí je odlišná od naší a je zajímavé se na to naladit a snažit se to pochopit. Ve svahilštině existuje takové heslo, které říká „Dnes je dnes. Kdo říká zítra, je lhář.” A já mám pocit, že přesně tímhle heslem se Afrika řídí, že žijí přítomným momentem.
Afrika není jen chudá, ale i moderní, líčí „česká Afričanka“ tamní život |
Říkáte, že se od sebe jednotlivé země hodně liší. Máte nějakou oblíbenou a některou, která vás naopak třeba zklamala?
Já osobně třeba moc nemusím Keňu, což je trochu zvláštní, protože tam právě všechny cestovky lákají. Ale je to už hodně zprofanované a u jednoho lva tam pak stojí dvacet aut. Nelíbí se mi moc ten přístup, kdy turisté jezdí jen po největších atrakcích a odškrtávají si je. Naproti tomu mám ráda třeba Zambii, Ugandu, Rwandu, Namibii, Mozambik nebo Zimbabwe, které nejsou tak navštěvované a máte tam možnost blízkého splynutí s přírodou. Třeba Botswana je na můj vkus už zase moc předražená, ale záleží to také hodně na strategii místní vlády.
Pro lidi z cestovního ruchu byl minulý rok obzvlášť náročný. Jak zasáhla pandemie váš byznys?
Já jsem tím ovlivněná dost. Minulý březen jsme v podstatě celou dobu řešili, jak dostaneme do Čech klienty, kteří zrovna byli v Africe. Během dubna jsem tak nějak měla pocit, že je to v háji, ale v květnu se to zase trochu zlepšilo, protože s nějakým postupným rozvolňováním se objevovali lidé, kteří chtěli v létě vyrazit i vidinou testů a karantény. Ale nebylo toho mnoho, bylo to tak pět procent z toho, co jsme běžně odbavovali. Od září dál to pak bylo složité, jelikož jsme se do špatné situace začali dostávat my a pak jsme i některé africké země zařadili na seznam, kam se nesmí. Takže mám sice docela dost práce se zjišťováním všech informací, ale ten výsledný výdělek je nula nula nic. Jsme teď tak na deseti procentech běžného fungování, ročně jsme dřív měli kolem tisíce zakázek, teď za poslední rok jich možná bylo sto.
Pandemie v Africe udeřila naplno. Šíří se mutace z JAR, vakcíny v nedohlednu |
Mluvíte o tom, že jste museli dostávat klienty z různých zemí. Bylo to náročné?
Předem je asi nutné říct, že ačkoliv se především specializujeme na Afriku, v posledních letech jsme pár lidí takhle poslali i do Jižní Ameriky, jelikož jsou to třeba naši stálí klienti, kteří si Afriku už projeli a teď chtějí i něco dalšího. Stal se nám jeden nepříjemný případ, kdy stálý klient zůstal během té úplně první vlny uvězněný v Kostarice a potřeboval se dostat domů. Jenže letecké společnosti v té době hodně zdražily ceny letenek a dostat se z Jižní Ameriky narychlo domů bylo extrémně drahé. Tenhle náš klient tedy potřeboval rychle změnit letenku, aby se dostal domů, ale bohužel nám řekl, že mu z nějakého důvodu nefunguje karta a zda bychom mu to mohli nějak zajistit. Přišlo nám to zvláštní, ale nechtěli jsme ho tam nechat a letenku jsme mu koupili s tím, že nám ty peníze pak samozřejmě dá, což nám i po telefonu slíbil. Poslali jsme mu pak fakturu, ale najednou přišla odpověď, že je tohle problém cestovní kanceláře a nic nám platit nebude. Nepřistoupil ani na návrh, aby zaplatil alespoň polovinu, ty peníze jsem už neviděla.
Čerpala jste nějakou formu podpory? A jak vidíte budoucnost vaší cestovky?
Dostala jsem nějakou podporu na zaměstnance, jelikož jsme museli mít zavřeno. Loni na jaře jsem dostala tu pětadvacítku, jelikož jsem OSVČ. Ale celou dobu jsme platili nájem a neměli jsme zakázky, takže to v podstatě nic nepokrylo. Vím, že pak byl nějaký program pro cestovní kanceláře, kde se udával garanční fond a počet zájezdů. jenže tím, jaký druh cestovky provozujeme, nemáme takové ty klasické zájezdy, takže se nám do toho započítalo úplné minimum. Dostala jsem kolem sta tisíc, což firmě vystačí tak na dva na tři měsíce.
A jak vidíte budoucnost vaší cestovky?
Prostě nějak vydržím, dokud to půjde, protože by mi bylo líto to vzdávat, už jen kvůli Africe. Nějaké know how asi mám a byla by škoda se na to vykašlat. Ale do budoucna bych asi potřebovala nějakého následníka, někoho, kdo v tom bude pokračovat za mě. Nebude to snadné, protože mám s lidmi v Africe tolik osobních vazeb a individuální přístup ke klientům, to je někdy těžko přenositelné. Budeme ale určitě pokračovat dále, protože Afriku máme rádi, ale také máme rádi své klienty, kterým se vždy snažíme vyjít vstříc.
