Ceny energií bezprecedentně rostou a někteří to přičítají snahám EU snižovat emise CO2 v rámci Green Dealu. Skutečně za to může?
Domnívám se, že zatím ne. Spíš je to důsledek geopolitické situace ve světě a na globálním trhu s energiemi. Můžeme to ale vnímat jako indicii toho, co se stane s cenami energií, až přijmeme Green Deal, jak je dnes navrhovaný.
Když se podíváme na cenu ekologické elektřiny z fotovoltaiky, vychází nám na úrovni 100–130 eur za MWh plus náklady na přenos a distribuci, běžná cena tedy může být 200 eur. Pětkrát dražší než loni. Jediná šance je, že klesne cena alternativy, což je zemní plyn, někam na 30 eur (ze současných přibližně 80 eur). To by stlačilo cenu elektřiny, ale zase by její cena při ekologické výrobě nevycházela bez dotací. Je to začarovaný kruh, zatím nemá lidstvo levné alternativní technologie na pokrytí všech svých energetických potřeb, které navíc stále rostou.
Petr CingrPrezident Svazu chemického průmyslu
|
Z pohledu prezidenta Svazu chemického průmyslu se tedy stavíte ke Green Dealu negativně?
Neříkáme, že snižování emisí je špatně. Je to správný směr, ale musí mít časovou i ekonomickou racionalitu a musíme mít srovnatelné podmínky s ostatními konkurenty z mimoevropských zemí. Dováží se sem řada výrobků z jiných regionů, které sice deklarují, že také budou snižovat emise, ale Čína mluví o roku 2060, Indie o roku 2070 a Amerika neříká nic.
Pokud máme splnit cíl v roce 2050, zatímco ostatní budou mít dalších 10 až 20 let, tak tady za těch 10 až 20 let žádný průmysl nebude, pokud nebude prostředí EU chráněno. Máme statistiky, podle kterých jsme v Česku snížili jako obor emise ve srovnání s rokem 1990 o více než 70 procent a plníme velmi přísné stávající limity.
Pokud naše provozy zavřeme a výroba se přesune do zemí, kde někdo vyrábí na horších technologiích, planetě nepomůžeme. Nejenže výroba vyprodukuje více emisí, ale navíc se zvýší emise za dopravu do Evropy. Pokud nebudou platit pro všechny stejné podmínky, naše evropské hujerství způsobí opačný efekt – světové emise vzrostou.
Co je potřeba udělat, aby ochrana planety nezlikvidovala naše chemičky?
Musí se to nastavit rozumně, vyjít z technicky dostupných řešení, vzít do úvahy ekonomické aspekty a hlavně čas. Musí se nastavit podmínky, abychom zůstali konkurenceschopní ve srovnání s ostatními regiony. To je náš cíl a apel na politiky.
Aktuálně se hodně řeší cena emisních povolenek. I tady vám můžou evropští politici pomoci?
Pokud nejde zařídit, aby na celém světě existoval jednotný trh s emisními povolenkami a museli je kupovat všichni za stejné peníze, tak ať alespoň zastropují jejich cenu, aby se s nimi nemohlo spekulovat, jak je to dnes. Stal se z nich investiční nástroj, jako jsou akcie.
Průmyslu by pomohlo i to, kdyby měl na trh s povolenkami přístup pouze ten, kdo je použije k podnikání. Tím, že jsou běžným cenným papírem, je kvůli spekulantům jejich cena mimo jakákoli historická očekávání.
Green Deal mění pravidla hospodářské soutěže, říká šéf antimonopolního úřadu |
Jaká by měla být jejich cena?
Evropská unie, když povolenky zaváděla, předpokládala, že cena povolenek bude v roce 2030 přibližně 30 eur, jenže dnes stojí 85 eur. Koncept povolenek měl motivovat emitenty, aby snižovali emise – čím budou dražší, tím větší bude tlak na snižování emisí.
Ve skutečnosti se to míjí účinkem. Pokud máme dnes zaplatit 85 eur za povolenku a počet povolenek, které musíme nakupovat, se trvale zvyšuje, pak nezbývají peníze na hledání a instalování řešení, která budou snižovat emise. Jako výrobci bychom teoreticky mohli promítnout vyšší cenu povolenek do svých výrobků, ale to nemůžeme, protože konkurence mimo EU takové náklady nemá, takže naše výrobky nebudou prodejné se ziskem. V takové situaci můžete buď přestat vyrábět, nebo přesunout výrobu tam, kde povolenky nejsou, respektive nejsou tak drahé.
Jiná možnost za současného systému není?
V Německu jsme otevřeli debatu na téma systému, kde by ten, kdo vytváří emise, nakupoval povolenky podle současného modelu a peníze, které za ně utratí, by byly vázány pro účely jeho investic do ekologizace výroby.
Podobně jako je tomu u skládek, kde musíte povinně ukládat peníze, které můžete použít pouze vy a pouze na budoucí rekultivaci takové skládky. Vytváříte si fond, abyste skládku uvedl do stavu, který neohrožuje životní prostředí. Takový systém by umožnil masivně snižovat emise v relativně krátké době.
Jaká je na to odezva?
Zatím bohužel bez valných výsledků, ale nevzdáváme to. Říkáme, nemáme problém platit třeba 100 euro za povolenku, ale nechte ty peníze vázané pro emitenta, aby je využil na snížení emisí a třeba i v omezeném čase.
Mohou být chemičky uhlíkově neutrální do roku 2030, jak chce EU?
Pokud jim někdo dodá zelenou elektřinu, tak ano. Umíme naše firmy předělat na CO2 neutrální řešení s tím, že část CO2 se využije ve výrobcích, které dlouhodobě fixují CO2 a EU to bude akceptovat jako udržitelné řešení.
Ale nejsme schopni si takto rychle vybudovat vlastní energetické zdroje, kde bychom si sami vyráběli zelenou energii. To bychom u každé chemičky museli postavit jeden blok jaderné elektrárny, což je nesmysl a trvalo by to desítky let. A to se bavíme jen o chemickém průmyslu, stejné nároky na ekologickou elektřinu budou mít i další odvětví a domácnosti.
Green Deal mohou firmy využít jako velkou příležitost, říká odborník |
Kolik lidí zaměstnává chemický průmysl?
V Česku v chemickém průmyslu přímo pracuje přibližně 110 tisíc zaměstnanců. Odhaduje se, že celkově odvětví živí nebo je na něm závislý přibližně jeden milion obyvatel, ať už prostřednictvím dodavatelských firem či rodinných příslušníků zaměstnanců.
Důležité je přitom udržet chemický průmysl v Česku, protože bez něho se dnešní společnost neobejde. Často si neuvědomujeme, co vše bychom bez chemie neměli. To je potřeba předávat i mladé generaci. Náš svaz se prostřednictvím kampaně „Chemie pomáhá“ snaží ukázat, kde všude se s ní setkáváme a že pomáhá lidem i planetě.
Co tedy potřebujete, abyste byli uhlíkově neutrální a udrželi pracovní místa?
Pokud máme být uhlíkově neutrální, potřebujeme zelený zdroj elektrické energie. Například čpavek vyrábíme ze zemního plynu konvenční technologií, která je známá desítky let, a potřebujeme na to určité množství energie.
Alternativa je vyrábět „bezemisní“ vodík ze zemního plynu, pokud nějakým způsobem uložíte CO2 buď do produktů s dlouhou životností, jako jsou lepidla, nebo pod zem. Další variantou je získat vodík jako základní surovinu pro výrobu čpavku z vody rozštěpením na vodík a kyslík.
K tomu ale potřebujete 13x víc elektrické energie než na konvenční technologii. Pokud nemáme zelenou elektřinu ani na dnešní způsob výroby vodíku, je jasné, že není reálné do roku 2030 splnit cíl vyrobit polovinu vodíku zeleným způsobem a do roku 2050 všechen.
To nejde zvládnout časově ani ekonomicky. Pokud bychom přešli na takovouto výrobu, tak bychom spotřebovali všechnu zelenou energii, která je v Evropě v současné době k dispozici. Nezbyla by na elektromobily, domácnosti ani jiná průmyslová odvětví.
A co to znamená pro spotřebitele?
Pokud se takto ekologicky vyrobený čpavek použije pro výrobu hnojiv, tak potraviny budou několikanásobně dražší. Dostupné technologie to levněji nedokážou vyrobit. Ceny, nad kterými nyní žasneme, jak vylétly vysoko, se stanou standardem.
Požadovaný termín byste tedy zvládli, jen by to bylo dražší.
Ne, ani tak to do roku 2030 nejde stihnout. Máme rok 2022 a jen povolovací řízení na lokální investici trvá čtyři roky a pak můžete začít stavět všechna zařízení a infrastrukturu, kterou dnes nemáme. Nemáte ani přenosovou soustavu na to, abyste přenesli 13x více elektřiny, a to jen pro naše potřeby. Na to není evropská energetická soustava stavěná.
A výstavba přenosové soustavy, tedy liniových staveb se v Česku, Německu, ale i jinde v EU schvaluje 10 až 15 let. Podívejte se, jak dlouho se připravuje výstavba dalšího bloku Dukovan. Z logiky věci je cíl 2030 nerealizovatelný. Pokud v roce 2050 budete mít potřebné sítě, bude to velký úspěch.
Jak potom budou vycházet alternativní zdroje cenově?
Říká se, že nejlevnější elektřina je z obnovitelných zdrojů, protože 1 MWh ze sluneční elektrárny vyjde přibližně na 100 až 130 eur, ale elektřina ještě v půlce loňského roku stála na trhu 40 až 50 eur. Obnovitelné zdroje tedy nejsou nejlevnější a ani nejsou dostatečně stabilní. Německo má dnes až 40 procent instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích.
Pokud přestane foukat, přicházejí o tyto zdroje. Takže je potřeba je něčím zálohovat. Lze to řešit tak, že budete mít 150 procent instalovaného výkonu, a i když nebude foukat, stále budete mít k dispozici potřebných 100 procent.
To ale vyžaduje obrovské investice a spoustu času. Navíc, v našich zeměpisných podmínkách nejrelevantnější větrné parky nemůžete stavět všude i s ohledem třeba na jen potenciální výskyt chráněných živočichů.
Proč se tedy trvá na cílech, které jsou zjevně nereálné?
Jedním z důvodů může být snaha stanovit si ambiciózní cíle, aby se alespoň něco změnilo. Dalším může být to, že tato revoluce je poprvé tažena čistě politicky, nejde o transformaci na vyšší technologickou úroveň, jako když lidstvo nahradilo páru.
Nyní nahrazujeme jednu používanou technologii jinou, kterou jsme vymysleli již dávno, ale dosud jsme ji považovali za dražší a méně efektivní. Pozitivním efektem a cílem jsou nižší emise ale za vyšší cenu.
Pokud se shodneme na tom, že klima na naší planetě je na tom tak špatně, že k tomuto kroku musíme přistoupit, pak to musí udělat celá planeta, a nejen EU, která produkuje pouhých 8 procent světových emisí.
