Jihoamerický stát potkal skoro až bezprecedentní hospodářský úpadek. V posledních letech jde totiž skoro až o rozvojovou zemi, která bojuje s celou řadou problémů. Mnozí odborníci i kvůli tomu nad osudem Argentiny jen valí oči a nerozumí, jak bylo možné takový potenciál poměrně jednoduše zahodit. Informoval o tom deník Deutsche Welle.
V první polovině dvacátého století se život argentinských občanů dal označit až za přepychový. Ti nejmajetnější stavěli velkolepé vily či továrny, často jezdili na dovolenou a utráceli za nejnovější módní trendy. Argentina těžila z obrovských přírodních zdrojů, mezi kterými dominovala hlavně ropa a plyn. Zbohatla však také na vývozu masa či obilí.
Její ekonomika v té době vykazovala průměrný roční hospodářský růst ve výši pěti procent a měla nejvyšší roční příjem na obyvatele na světě. Na jednoho občana tam připadal větší počet aut než třeba ve Francii a telefonních linek bylo v argentinských ulicích víc než kupříkladu v Japonsku.
Raketová inflace
Před pár dny ale argentinský statistický úřad zvěřejnil roční míru inflace. Překonala hranici 102 procent. Nejdramatičtější nárůst v poslední době zaznamenalo odvětví potravin a nápojů. Jejich ceny se v únoru ve srovnání s lednem zvýšily o 9,8 procenta a životní úroveň Argentinců tak už několik měsíců setrvale klesá. Země bojuje i s politickými problémy. Během loňského léta se tam za období čtyř týdnů vystřídali tři ministři financí.
Řada Argentinců tak s oblibou vzpomíná na doby prosperity. Na konci druhé světové války bylo argentinské pesos považováno za jednu z nejstabilnějších měn na světě a Argentina obecně silně dominovala jihoamerickému regionu. Šlo i o obrovskou obilnici s ideálními podmínkami pro zemědělství a tamějším obyvatelům toho moc nescházelo.
Postupem času se ale Argentina dostala do obrovských hospodářských problémů, ze kterých se nevymanila dodnes. Velkou zásluhu na tom měl muž, který zvítězil v argentinských prezidentských volbách v roce 1946. Šlo o Joana Dominga Perona, bývalého generála, který Argentině sliboval třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem. Jeho vnímání světa ale položilo základy pro mizérii, ze které se Argentina nedostala v podstatě do dneška.
Socialisticko-kapitalistická cesta nevyšla
Hlavní zásluhu na tom měla mimo jiné i obrovská rozhazovačnost. Do roku 1949 totiž Peron ztrojnásobil státní výdaje a argentinský stát se od toho okamžiku začal v podstatě setrvale zadlužovat. Do roku 1955 zdvojnásobil počet státních zaměstnanců a společnost prostoupila velká míra korupce a vlna neefektivity, která souvisela i ohromujícím počtem nově založených státních podniků.
V rámci politiky „Argentina First“ přistoupil Peron k zavedení celních bariér, které měly chránit slabou průmyslovou základnu této země. Cílem bylo, aby Argentina byla co nejvíce soběstačnou ekonomikou, a zároveň, aby tamější dělníci obdrželi za svou práci vysoké mzdy i další sociální výhody. Peron začal znárodňovat železnice, telekomunikace a ze země v podstatě odehnal všechny důležité zahraniční investory.
I tak ale argentinský zahraniční dluh činil v roce 1967 stále ještě přijatelných 8 milionů dolarů. Následovala ale obrovská vlna zadlužování, která souvisela hlavně s vojenskou diktaturou mezi lety 1975 a 1983 a s válkou o Falklandy. Do Argentiny vlivem těchto okolností dorazila nepříjemná hyperinflace, která v roce 1989 donutila tehdejšího prvního postdiktátorského prezidenta Raula Alfonsina odstoupit z funkce.
Státní bankrot na počátku nového tisíciletí
Další argentinský prezident Carlos Menem sice zahájil velkou vlnu privatizace, snížil sociální výdaje a navázal kurz argentinského pesa na americký dolar v poměru 1:1, ale i tak velkou vlnu problémů v konečném důsledku nevyřešil. Zemi sice vyvedl z éry hyperinflace, ale vlivem silného růstu amerického dolaru v druhé polovině 90. let ji přivedl do obrovské ekonomické krize, která vyvrcholila bankrotem. Argentinský dluh v roce 2001 dosáhl závratné výše 160 miliard dolarů a během dvou týdnů se v čele Argentiny vystřídalo dokonce pět prezidentů.
Od té doby se Argentině stále nepodařilo vzpamatovat. Argentinu opustili investoři, které vyděsila nedostatečná právní jistota. Země dluží 323 miliard dolarů a už několik desítek let stále doufá, že konečně dojde k jejímu opětovnému restartu. Pomocnou ruku se opakovaně snaží podávat Mezinárodní měnový fond, jehož půjčky se ale prozatím spíše minuly účinkem.
Argentinský hrubý domácí produkt se za poslední čtyři roky propadl o 40 %. Země se v současnosti potýká i s nedostatkem zahraničních valut a v průběhu posledních 50 let se podíl lidí žijících v chudobě zvýšil ze 4 na 41 %, což je výrazný rozdíl třeba v porovnání se sousední Brazílií, kde se tento podíl za stejné období snížil z 48 % na 24 %.
Argentina je nyní do velké míry ovlivněna také státními intervencemi, poměrně silnou uzavřeností ekonomiky a silnou pozicí odborových organizací, což brání ekonomickému rozvoji země. Většina argentinských firem produkuje zboží s nízkou nebo střední přidanou hodnotou. Argentina potřebuje zacílit na nové investice a výrobní technologie, jelikož průmyslové výrobky zde vyráběné nejsou dostatečně kvalitní a v zahraničí spíše nekonkurenceschopné.
