O tři dny později byla banka spravující přes dvě stě třicet miliard korun prodána za symbolickou korunu do rukou konkurenční ČSOB.
Pád IPB, která vedla účty, stavební spoření či hypotéky pro pět milionů lidí, firem, ale třeba i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a částečně Českou poštu, je největším krachem v novodobé historii Česka.
Podle údajů České konsolidační agentury, do které se přesunuly na základě záruk daných ČSOB všechny ztrátové úvěry, stál pád IPB dosud přes sto dvacet miliard korun. Zatím.
Další desítky miliard mohou k tíži deseti milionů obyvatel České republiky naskočit po prohrané arbitráži v Londýně s menšinovým vlastníkem IPB, japonskou investiční bankou Nomura.
Ta se po pádu IPB domáhala náhrady za svoji zmařenou investici a nerovné zacházení. Arbitři ji dali v pátek za pravdu. Naopak stát a ČSOB žalují Nomuru o více než sto miliard kvůli tomu, že některými transakcemi – především vyvedením a následným prodejem Plzeňského Prazdroje z majetku banky – stát poškodila.
Tyto spory ještě nejsou u konce. Další ztracené miliardy korun zůstávají ukryté v méně viditelných nákladech na právníky, čas a škody způsobené krachem průmyslových impérií, ale i drobných podnikatelů, které financovala IPB.
Jak se však na svou dobu moderní a výkonná banka dostala do takových potíží? Existují dva extrémní názory.
První reprezentuje zástupce managementu padlé banky a ústřední postava celé desetileté existence Investiční banky Libor Procházka. O svém působení v bance sepsal knihu Bankéř vypovídá – IPB loupež století.
Podle něj byl "loupežníkem" stát, který bance v potížích na rozdíl od konkurentů nevyšel nijak vstříc, Česká národní banka a její zbytečně tvrdá regulace, a konečně i konkurenční ČSOB, která o převzetí "jeho" banky předem vyjednávala.
Druhý krajní názor, který převážil ve vládě při rozhodování o vyhlášení nucené správy a prodeji do rukou ČSOB, byl, že za problémy v té době zcela soukromé banky může vedení banky a akcionáři (včetně Nomury), kteří do banky nedali potřebné peníze.
Jak se budoval kapitalismus v Česku
Příběh Investiční banky je příběhem raného budování kapitalismu v Česku. Tedy budování impérií bez kapitálu, na dluh a na hraně zákona, pokud vůbec pro danou oblast podnikání či transakci nějaký existoval. Investiční banka vznikla v roce 1990 jako málo atraktivní odkrojek od Státní banky československé. Na rozdíl od Komerční banky, která získala především úvěry pro firmy, dostala do majetku balík úvěrů na velké investice například v Rusku a téměř žádné klienty. To však velmi rychle změnilo. Od roku 1992 do roku 1999 vzrostl objem vkladů v bance na sedminásobek a její podíl na úsporách ve čtyřech největších bankách se zvýšil se sedmi na šestadvacet procent. Jako jedna z prvních přišla například s možností ovládat účet na dálku přes počítač či mobilní telefon. V dobách, kdy velké banky na drobné klienty příliš nemyslely, lákala vklady na masovou reklamní kampaň se "lvem na vaší straně ve světě financí". V dobách největší slávy spravovala účty až pro pět milionů klientů a v řadě případů byla jedničkou na trhu – příkladem je například Českomoravská hypoteční banka nebo Liška, tedy Českomoravská stavební spořitelna. Velkým úlovkem také bylo spojení s Poštovní bankou, které ji otevřelo cestu na přepážky 3500 pošt. Jak se ukázalo až v druhé polovině devadesátých let – manažeři IPB úspěch v nabírání nových vkladů nutně potřebovali. Na druhé straně účetní bilance, tedy na co peníze od vkladatelů využívali, se jim stejnou měrou nedařilo. Z výsledků prohlídky, kterou provedla ČNB v bance těsně před její nucenou zprávou, například vyplývá, že jen pětašedesát procent úvěrů procházelo standardním hodnocením a přidělováním. Zbylých pětatřicet procent bylo schované před úvěrovými pracovníky v takzvané složce S a v přímé pravomoci vedení banky. Především v ní byly dlouho ukryté úvěry spřáteleným firmám, které byly často osobně a majetkově s IPB, a sloužily managementu k ovládání banky. Úvěry společnostem, které byly různým způsobem prorostlé s bankou, tvořily v okamžiku nástupu komanda do banky 47,6 miliardy korun – více než čtvrtinu veškerých úvěrů. Velká část těchto úvěrů skončila po pádu banky ve státních "popelnicích" a ztráty z jejich prodeje budou splácet i děti, které nikdy otevřenou pobočku IPB neviděly. Jeden z důvodů prohraného sporu českého státu s Nomurou, menšinového majitele IPB, je, že české vlády postupně uklízely ztrátové úvěry ze státních bank - České spořitelny a Komerční banky. V případě IPB to však Zemanova vláda odmítla.Privatizace jako incest
Hlavním důvodem byly napjaté vztahy státu a hlavních vůdců IPB, Jiřího Tesaře a Libora Procházky. Těm se totiž podařilo banku, aniž to stát zamýšlel, ovládnout.
Za peníze banky a za nečinného přihlížení státního Fondu národního majetku hned z kraje devadesátých let. Faktickou privatizaci banky do rukou vedení spustila první vlna kupónové privatizace.
Fondy vlastněné a personálně spojené s IPB, ovládly už po prvním kole nepřímo přes čtvrtinu banky. Stát, který však stále držel přes 47 procent banky, přišel fakticky o vliv na banku už 1. prosince 1993.
Fond národního majetku se totiž nezúčastnil navyšování kapitálu banky a podíl státu spadl na šestatřicet procent, které držel až do jejich prodeje japonské Nomuře.
Většina z toho, co následovalo, byla už jen marná snaha státu získat vliv zpátky a na druhé straně transakcí prováděných vedením banky, které se opevňovalo na dobytém území.
Management banky posiloval svoji pozici nákupem akcií banky přes spřízněné firmy, které na oplátku dostávaly miliardové úvěry. Ty zpravidla začínal i skončily ve složce S.
Jeden z vůbec nejznámějších případů je spolupráce IPB s podnikatelem Antonínem Charouzem. Banka mu například financovala nákup tehdy největší stavební firmy v zemi – Vojenských staveb.
Akcie stavební firmy odkoupila zpět a Charouz holding za ně nakupoval akcie IPB. V jednu chvíli ovládaly firmy spojené s Charouzem čtvrtinu akcií IPB. Podobnými postupy se de facto soukromé bance podařilo budovat průmyslová, avšak často velmi ztrátová impéria.
Zbytky některých z nich, jako je například Český olej okolo ústecké Setuzy, existují dodnes.
Vůbec nejziskovějším a nejznámějším případem je pivní holding České pivo. Vedení IPB se po letech pokusů podařilo spojit Plzeňský Prazdroj a Radegast do jedné firmy.
Stejný plán měla na počátku devadesátých let i japonská Nomura, pro niž bylo České pivo asi hlavním důvodem, proč koupit od státu třetinu v bance za tři miliardy korun.
Vedle toho příslibila posílit kapitál o dalších dvanáct miliard. Jak se později ukázalo, reálně vložila do banky 7,2 miliardy. Prodej pivovarů se v režii Nomury uskutečnil za 23 miliard. Rozdíl v ceně je jedním z důvodů, proč stát a ČSOB žalují Nomuru. O tom se začne rozhodovat už v pondělí. Zatím vede Nomura 1:0.
