Tento každoroční test považuji za nejobjektivnější na celém kontinentu. Vše je pod kontrolou výrobních firem, notáře a odborníků z lyžařského nakladatelství Brinkmann. Ani jedni si nemohou dovolit klopýtnout, protože by ztratili své renomé. Okamžitě by se to promítlo do jejich obchodních úspěchů. Není divu, protože až na některé velmi exkluzivní značky se testů zúčastňují všichni významní výrobci, kteří dodávají své zboží na evropský trh.
Jaká je záruka objektivnosti testu, když na něj dohlížejí ti, kterých se týká nejvíce? Nemohou jednotlivé firmy zasáhnout u organizátorů ve svůj prospěch?
První podmínka každého srovnávání je, aby byly všechny lyže v dokonalém stavu. Každý testovací den se proto o svoji značku starají servismani, kteří jinak pracují pro špičkové závodníky ve Světovém poháru. Například letos budil největší zájem servisman od Dynastaru. Normálně totiž maže lyže jedné z nejlepších lyžařek světa Deborah Compagnionové, která se specializuje hlavně na obří slalom.
Lyže, které jdou do obchodů, přitom znají servismani velmi dobře. Na prakticky stejných totiž rok až dva předem jezdili jejich svěřenci na závodech.
Druhou podmínkou je, aby všichni testéři vyzkoušeli každý model a aby jezdců bylo co nejvíce. Pokud se hodnocení některého z devadesáti jezdců příliš lišilo od ostatních, prostě se jeho známky nepočítaly a v krajním případě byl i on sám vyloučen z testování.
Vždyť i výběr zkušebních jezdců mohl výsledky ovlivnit.
Nemohl. Třetinu všech lyžařů totiž dosadily firmy, které dodaly lyže. I v jejich případě platilo, že odchylky se v závěrečných výpočtech odřezávaly. Třetina byli hlavně lyžařští instruktoři a učitelé, kterým je v podstatě jedno, na které značce jezdí.
Velmi zajímavých bylo posledních třicet amatérů z několika evropských zemí. Nejodpovědněji k výběru přistoupili Němci, kteří z databáze desítek tisíc lidí sdružených v tamním lyžařském svazu vybrali statistický vzorek od nepříliš zkušených laiků po velmi dobré jezdce. Ostatní národy reprezentovali zástupci lyžařských magazínů.
Nemohli by tedy některé firmě nebo modelu lyží nahrát organizátoři aspoň při manipulaci s výsledky?
Všichni účastníci testu mohou na požádání dostat veškeré výsledky. Navíc osobní záruku za objektivitu vždy přebírá vedoucí testu a lyžařský pedagog Walter Kuchler. O něm nelze než říci, že je to osoba, která trvá na svém názoru za jakýchkoliv okolností. Příkladem může být jeho konflikt s německým lyžařským svazem. Ač tam byl vysokým funkcionářem, neváhal vystupovat proti tehdy běžnému akademickému stylu lyžování. Řezaný neboli carvingový oblouk prosazoval tak razantně, až se s ním svaz rozešel ve zlém.
Může to znít podivně, ale přece: Není někde carvingové lyžování už na ústupu? Ne každému přece vyhovuje?
Naopak, carvingová revoluce je dokonána, téměř všechny nové lyže mají carvingový tvar. Laicky řečeno mají široké špičky a patky a pod botou jsou hodně zúžené. Dnes však slovem carving označujeme především extrémní náklony, kruhové zatáčky o tři sta šedesát stupňů a jiné efektní triky, které jsou možné hlavně na krátkých velmi vykrojených lyžích.
To se týká hlavně dobrých lyžařů, ale proč lyže pro rekreační lyžování ve svém názvu často carving vypouštějí?
Lyže pro začátečníky jsou většinou o něco delší než lyže pro radost, ale vykrojení mají podobné. Pouze se jim již neříká carvingové, ale jsou to zase prostě lyže. Jen se na nich jezdí snadněji a pohodlněji než dříve.
V jakých délkách se tedy mají vykrojené lyže kupovat?
K lyžím pro začátečníky vydávají firmy tabulky, v nichž se dá vybrat správná délka podle váhy a zdatnosti lyžaře. Špička obvykle dosahuje k obličeji.
U ostatních kategorií jde pouze o pocit a požadavky, které na lyže jejich majitel klade. Velmi těžko si lze tedy bez vyzkoušení na svahu vybrat správný model natož pak délku. Obecně platí, že široká špička usnadňuje nasazení oblouku a široká patka zrychluje vyjetí z oblouku. Normální délky carvingových lyží pro slušné lyžaře se pohybují od sto padesáti do sto sedmdesáti centimetrů. Dlouhé lyže, které se dnes vyrábějí do nejvíce dvou metrů, jsou určené pouze pro sjezd vysokými rychlostmi.
Pro rychlé lyžaře jsou přece určené různé tlumiče kmitů umísťované na drahé lyže.
Všechny antivibrační nesmysly jsou na nic. Kdyby doopravdy pracovaly tak, jak slibují prospekty, požívali by je dávno všichni závodníci. Například olympijský vítěz Hermann Mayer z Rakouska má lyže absolutně hladké. Je to pouze dřevo a na tom stříknutý lak. Fenomenální Ital Alberto Tomba minulé tři sezony používal jediný typ lyží bez jakýchkoliv okras, pouze na nich měnil futrál.
O carvigu jedni říkají, že šetří klouby. Jiní však poukazují na jeho nebezpečí. Jak se na to díváte vy?
V řezaném oblouku se daleko méně než u dříve běžného smyku používají různé rotační a protirotační pohyby. Tím se šetří klouby. Na druhou stranu sám jsem příkladem toho, že je riziko z přetížení ve špatně vyjetém oblouku. Při přechodu z jednoho oblouku do druhého mi prasklo v obou kolenou najednou a mám v nohách dva šrouby. V carvingovém lyžování je to prostě stejné jako u snowboardingu. Buď lyžař vyjede oblouk dokonale nebo se přizabije.
Nepřibližuje se tak lyžování spíše snowboardingu?
Carving a snowboarding toho mají společného více, než si většina lyžařů myslí. Prvotní je stejný způsob zatáčení jízdou po hraně lyže či prkna. Z toho vyplývá i rychlejší učení než u klasického lyžování smykem.
Podobná technika však určuje i stejné požadavky na trať. Dlouhé krájené oblouky potřebují široké, hladké a dobře upravené sjezdovky. Navíc na nich nesmí být moc lidí. Takových je bohužel na tuzemských horách málo.
Koexistence snowboarderů s carvery je teď paradoxně bezpečnější než mezi zastánci klasické lyžařské techniky a carvery. Normální lyžař totiž může svoji jízdu korigovat i v oblouku, ale ostatní přitom těžko odhadnou, kam pojede. Carver i snowboardista jsou naopak vypočitatelní, ale s jednou nasazeným obloukem těžko něco udělají.
Jaká je záruka objektivnosti testu, když na něj dohlížejí ti, kterých se týká nejvíce? Nemohou jednotlivé firmy zasáhnout u organizátorů ve svůj prospěch?
První podmínka každého srovnávání je, aby byly všechny lyže v dokonalém stavu. Každý testovací den se proto o svoji značku starají servismani, kteří jinak pracují pro špičkové závodníky ve Světovém poháru. Například letos budil největší zájem servisman od Dynastaru. Normálně totiž maže lyže jedné z nejlepších lyžařek světa Deborah Compagnionové, která se specializuje hlavně na obří slalom.
Lyže, které jdou do obchodů, přitom znají servismani velmi dobře. Na prakticky stejných totiž rok až dva předem jezdili jejich svěřenci na závodech.
Druhou podmínkou je, aby všichni testéři vyzkoušeli každý model a aby jezdců bylo co nejvíce. Pokud se hodnocení některého z devadesáti jezdců příliš lišilo od ostatních, prostě se jeho známky nepočítaly a v krajním případě byl i on sám vyloučen z testování.
Vždyť i výběr zkušebních jezdců mohl výsledky ovlivnit.
Nemohl. Třetinu všech lyžařů totiž dosadily firmy, které dodaly lyže. I v jejich případě platilo, že odchylky se v závěrečných výpočtech odřezávaly. Třetina byli hlavně lyžařští instruktoři a učitelé, kterým je v podstatě jedno, na které značce jezdí.
Velmi zajímavých bylo posledních třicet amatérů z několika evropských zemí. Nejodpovědněji k výběru přistoupili Němci, kteří z databáze desítek tisíc lidí sdružených v tamním lyžařském svazu vybrali statistický vzorek od nepříliš zkušených laiků po velmi dobré jezdce. Ostatní národy reprezentovali zástupci lyžařských magazínů.
Nemohli by tedy některé firmě nebo modelu lyží nahrát organizátoři aspoň při manipulaci s výsledky?
Všichni účastníci testu mohou na požádání dostat veškeré výsledky. Navíc osobní záruku za objektivitu vždy přebírá vedoucí testu a lyžařský pedagog Walter Kuchler. O něm nelze než říci, že je to osoba, která trvá na svém názoru za jakýchkoliv okolností. Příkladem může být jeho konflikt s německým lyžařským svazem. Ač tam byl vysokým funkcionářem, neváhal vystupovat proti tehdy běžnému akademickému stylu lyžování. Řezaný neboli carvingový oblouk prosazoval tak razantně, až se s ním svaz rozešel ve zlém.
Může to znít podivně, ale přece: Není někde carvingové lyžování už na ústupu? Ne každému přece vyhovuje?
Naopak, carvingová revoluce je dokonána, téměř všechny nové lyže mají carvingový tvar. Laicky řečeno mají široké špičky a patky a pod botou jsou hodně zúžené. Dnes však slovem carving označujeme především extrémní náklony, kruhové zatáčky o tři sta šedesát stupňů a jiné efektní triky, které jsou možné hlavně na krátkých velmi vykrojených lyžích.
To se týká hlavně dobrých lyžařů, ale proč lyže pro rekreační lyžování ve svém názvu často carving vypouštějí?
Lyže pro začátečníky jsou většinou o něco delší než lyže pro radost, ale vykrojení mají podobné. Pouze se jim již neříká carvingové, ale jsou to zase prostě lyže. Jen se na nich jezdí snadněji a pohodlněji než dříve.
V jakých délkách se tedy mají vykrojené lyže kupovat?
K lyžím pro začátečníky vydávají firmy tabulky, v nichž se dá vybrat správná délka podle váhy a zdatnosti lyžaře. Špička obvykle dosahuje k obličeji.
U ostatních kategorií jde pouze o pocit a požadavky, které na lyže jejich majitel klade. Velmi těžko si lze tedy bez vyzkoušení na svahu vybrat správný model natož pak délku. Obecně platí, že široká špička usnadňuje nasazení oblouku a široká patka zrychluje vyjetí z oblouku. Normální délky carvingových lyží pro slušné lyžaře se pohybují od sto padesáti do sto sedmdesáti centimetrů. Dlouhé lyže, které se dnes vyrábějí do nejvíce dvou metrů, jsou určené pouze pro sjezd vysokými rychlostmi.
Pro rychlé lyžaře jsou přece určené různé tlumiče kmitů umísťované na drahé lyže.
Všechny antivibrační nesmysly jsou na nic. Kdyby doopravdy pracovaly tak, jak slibují prospekty, požívali by je dávno všichni závodníci. Například olympijský vítěz Hermann Mayer z Rakouska má lyže absolutně hladké. Je to pouze dřevo a na tom stříknutý lak. Fenomenální Ital Alberto Tomba minulé tři sezony používal jediný typ lyží bez jakýchkoliv okras, pouze na nich měnil futrál.
O carvigu jedni říkají, že šetří klouby. Jiní však poukazují na jeho nebezpečí. Jak se na to díváte vy?
V řezaném oblouku se daleko méně než u dříve běžného smyku používají různé rotační a protirotační pohyby. Tím se šetří klouby. Na druhou stranu sám jsem příkladem toho, že je riziko z přetížení ve špatně vyjetém oblouku. Při přechodu z jednoho oblouku do druhého mi prasklo v obou kolenou najednou a mám v nohách dva šrouby. V carvingovém lyžování je to prostě stejné jako u snowboardingu. Buď lyžař vyjede oblouk dokonale nebo se přizabije.
Nepřibližuje se tak lyžování spíše snowboardingu?
Carving a snowboarding toho mají společného více, než si většina lyžařů myslí. Prvotní je stejný způsob zatáčení jízdou po hraně lyže či prkna. Z toho vyplývá i rychlejší učení než u klasického lyžování smykem.
Podobná technika však určuje i stejné požadavky na trať. Dlouhé krájené oblouky potřebují široké, hladké a dobře upravené sjezdovky. Navíc na nich nesmí být moc lidí. Takových je bohužel na tuzemských horách málo.
Koexistence snowboarderů s carvery je teď paradoxně bezpečnější než mezi zastánci klasické lyžařské techniky a carvery. Normální lyžař totiž může svoji jízdu korigovat i v oblouku, ale ostatní přitom těžko odhadnou, kam pojede. Carver i snowboardista jsou naopak vypočitatelní, ale s jednou nasazeným obloukem těžko něco udělají.
