Cena práce v unii je příliš vysoká

  • 12
Práce je v Evropské unii drahá často tvoří až dvě třetiny ceny výrobků či služeb. I když mezi nejchudší a nejbohatší částí unie existují velké rozdíly, není to podle statistického úřadu unie, Eurostatu, téměř nic v porovnání s propastí, která dělí unii od zemí střední Evropy.

Za hodinu práce se nejvíce platí ve Švédsku: více než 28,5 eura. V Portugalsku je to třiapůlkrát méně. Hodina práce tam stojí se vším všudy jen 8,13 eura. Většina unie má však blíže ke Švédsku než k Portugalsku. Průměrné náklady na hodinu práce tak v EU jsou 22,7 eura.

V porovnání s uchazeči o vstup do EU je to hodně. V jedenácti kandidátských zemích se za hodinu práce platí průměrně 3,47 eura. V tom je obsaženo vše, od mezd a odměn přes sociální pojištění až po důchodové dávky.

Přitom Eurostat bere v potaz jen průmysl a služby. Kdyby započítal i náklady na hodinu práce polských či rumunských zemědělců, byl by jeho údaj ještě nižší.

V unii platí zaměstnavatelé nejvíce za lidi ve finančních službách a při zajištění dodávek vody, plynu a energie. V Lucembursku, kde dává finančnictví práci až pětině místních zaměstnanců, a také v Británii a Švédsku stojí hodina práce v bance přes 40 eur.

V Rakousku, Lucembursku a Německu si nejvíce své práce cení lidé, kteří se starají o dodávky vody a energie - hodinové náklady přesahují hranici 35 eur. U uchazečů se nejvíce platí za práci ve financích a také za práci v dolech.

Bez konkurence nejlevnější je práce zaměstnanců v hotelech a restauracích. Jen ve Francii se její cena blíží ke 20 eurům za hodinu.

Všude jinde se pohybuje mezi 5 až 15 eury. Stejně nízko je oceňována hotelová práce i u uchazečů, jen s tím rozdílem, že náklady na hodinu práce se tu pohybují okolo 2,62 eura.

Hodinové náklady však mírně klamou - v každé zemi se totiž pracuje různě dlouho. Britská hodina práce tak není o moc dražší než hodina práce Rakušana či Fina a je levnější než táž hodina u Němce nebo Francouze.

Přesto vydávají britští zaměstnavatelé každý měsíc na své zaměstnance více než jiní podnikatelé v EU. Britové totiž nejvíce pracují - průměrně 155 hodin každý měsíc. To je o polovinu více než u Dánů, kde se zaměstnanci namáhají jen 111 hodin měsíčně.

Použitý ukazatel - cena za hodinu práce - také neříká, co se objeví na výplatní pásce. Pod tento pojem totiž spadá i sociální pojištění, příspěvky zaměstnavatelů nebo náklady na vzdělávání zaměstnanců.

Relativně nejvíce se objeví na výplatní pásce u Dánů či Irů (přes 85 % všech nákladů na práci), protože v těchto zemích jsou sociální příspěvky nízké. Zato u Švédů či Francouzů pohltí dávky celou třetinu nákladů na práci.

Lidé v unii často nastupují do práce mimo svůj obor  


Ze školy se do práce nepřechází snadno - ani v bohaté unii, ani mimo ni. Tvrdí to alespoň analýza dvanácti zemí, kterou připravil Eurostat.

I když lidé práci najdou, často nemá nic společného s tím, co studovali nebo čím se vyučili. Třicet až čtyřicet procent lidí tak začíná v zaměstnání, pro které nemají žádné školy.

V tom se země unie jako Dánsko či Belgie příliš neliší od Maďarska nebo Slovinska, jež se do dveří unie teprve dobývají. Jedinou výjimkou je Itálie, kde tento problém postihuje asi polovinu všech absolventů škol.

Podíl těchto "nevhodných spojení" je vyšší u lidí, kteří mají jen středoškolské vzdělání. Až polovina z nich se musí spokojit s prací, pro kterou nemají vzdělání. Mezi vysokoškoláky má podobný problém jen asi 30 procent absolventů.

Potíže mají hlavně ti, kdo studovali umění, klasické jazyky nebo literaturu. O moc lépe na tom nejsou ani vyučení v nějakém zemědělském oboru. Více než dvě třetiny těchto lidí musí hledat práci mimo obor.

Zato absolventi sociálních kurzů a zdravotnických oborů nemají ve většině z 12 sledovaných zemí takové problémy. Mimo svůj vystudovaný obor končí jen asi čtvrtina z nich.

Není to žádná maličkost: lidé, kteří dělají něco jiného, než co poznali ve škole, mívají častěji i nižší postavení v zaměstnání, a tím samozřejmě také nižší mzdy než jejich šťastnější vrstevníci.

Zvláště výrazný je tento rozdíl ve Španělsku, Belgii a Řecku. Tam se tito lidé často musí spokojit jen s dočasným místem nebo se zkrácenými úvazky, což se znovu odráží na výdělku. Ve všech sledovaných zemí pracovalo na omezenou dobu či na zkrácený úvazek více těch, kdo museli vzít práci mimo svůj obor - výjimkou byli jen Nizozemci.

V Rakousku, Belgii, Dánsku, Španělsku, Finsku, Francii, Řecku, Maďarsku, Itálii, Nizozemsku, Švédsku i Slovinsku řeší lidé tento problém dvěma způsoby. Předně si více hledají novou práci.

Ve Španělsku či v Řecku si lidé se "špatným" zaměstnáním hledají práce dvakrát častěji než ti, kdo získali místo podle své kvalifikace.

Navíc málo využívají příležitosti ke vzdělání, jež nabízejí podniky - jen Nizozemci jsou tak pružní, že si zvyšují kvalifikaci bez ohledu na to, zda získali práci ve svém oboru, nebo ne.