Referenční seznam je dlouhý. Zaměstnanci firmy dělali jídelny v České národní bance, Národním divadle, na ruzyňském letišti, v Senátu, ale i v pankrácké věznici.
"Jivu založil dědeček, vyučený zámečník, v roce 1935 na výrobu cukrářských pecí a různých kamen. To se používal plech a smalt," popisuje Ladislav Jirák (55), vnuk zakladatele.
Firmu s ročním obratem kolem 150 milionů korun dnes vlastní on s bratrem Václavem (51), který zaměstnává ve firmě i syna, a tatínkem Ladislavem (81).
Navzdory tomu, že už čtyři generace Jiráků vyrábějí kuchyně na míru pro velké prostory, ale i do soukromých bytů, společnost vedou vlastně krátce - 21 let před totalitou a nyní 15 let po ní.
Těsně před zestátněním se firmě příliš nedařilo. "Po válce se zvedly daně tak, že nám to sotva stačilo na živobytí a v podstatě jsme vydělávali jen na stát. Takže nám nakonec zestátnění ulevilo," říká dnes s nadsázkou Ladislav Jirák starší, syn zakladatele.
Rodina se pak čtyři desetiletí dívala na firmu jen zvenku, navíc stojí před jejich domem. Dále zaměstnávala desítku lidí a vyráběla gastronomická zařízení, ale šéfoval jí komunistickou stranou dosazený vedoucí. "Byl neschopný, ale pak udělali vedoucím zaměstnance, který se u dědečka vyučil. To bylo dobré, pouštěl nás dovnitř se aspoň podívat," popisují Jirákovi.
Státní podniky měly nejvíc peněz
Během socialismu pracovali jinde, otec Ladislav v technickém provozu jedné nemocnice a synové v ČKD. "Stejně jsme ale celou tu dobu i podnikali v přidružené výrobě pod JZD. Vyráběli jsme třeba hnětače do kuchyní, byly to takové malé Slušovice," říká Ladislav mladší.
Po revoluci dostali jako jedni z prvních svůj majetek zpět. "Nečekali jsme to tak brzy, ale vrhli jsme se do toho obě rodiny i s manželkami a tatínek," říká za bratry Václav.
"Udělali jsme první propagační výrobky a poslali nabídku, kam se dalo. Trh byl slabý, gastro provozy zanedbané a tatínek nám poradil jít nejdříve do státních rozpočtových firem," popisuje. V kuchyních a jídelnách převládal materiál ze dřeva, umakartu či bakelitu. "Nabízeli jsme nerez. Ten vydrží roky, když se o něj staráte," pokračuje Jirák.
Sázka na státem financované instituce jako nemocnice, domovy důchodců, školy a dokonce i armádu vyšly. Restaurací a soukromých firem bylo tenkrát poskrovnu a jistota, že zaplatí, byla u státu největší.
"Pak jsme si vzali úvěr u banky na 700 tisíc a začali rozšiřovat výrobu. Samozřejmě, že jsme se báli, jestli to vyjde. Neznám člověka, který se tehdy nebál," říká Ladislav.
Z osmi lidí a jedné zanedbané dílny má dnes firma dvě velké moderní haly a stovku zaměstnanců. "Do 40 zaměstnanců jsme to zvládali, ale pak už jsme to nebyli schopni uřídit, vždyť tehdy neexistovalo obchodní ani konstrukční oddělení. Tak jsme najali člověka zvenku na doporučení jako vedoucího výroby," popisuje Václav.
Petr Laňka tak spolu s rodinou Jirákových vrostl do firmy a šéfuje jí už téměř deset let.
Rodina vytváří strategii, řídí někdo jiný
"Firmu musí vést někdo jiný, rodina má dělat spíše strategii," říkají shodně bratři Jirákovi. Rozhodně ji nehodlají prodávat a počítají s tím, že otěže v budoucnu převezme Václavův syn, který už je ve firmě čtyři roky v obchodním oddělení.
Václav se stará o dodavatelské faktury, Ladislav o rozvoj firmy a klientské faktury a otec podle jejich slov dohlíží na účty a stále dovede udělat "pěkný průvan" na dílně. "Konec přestávky na svačinu," ozve se z reproduktoru v předváděcím nerezovém centru plném samoobslužných výdejových linek na jídlo, jídelních chladicích vitrín a dopravníku na použité nádobí krátce po deváté ráno.
Zorganizované přestávky platí pro zaměstnance, převážně zámečníky, svářeče a klempíře. Těch je na trhu největší nedostatek, proto mají Jirákovi i dvě ubytovny, aby přitáhli dělníky z celé země. "Jednak je těžké je najít a navíc je musíme zaučit na naše odborné práce," popisuje Václav.
Cena proti kvalitě
Bavilo nás obsazovat trh a expandovat, říká Václav. "Dnes je to boj, každý je natlačený do určitých podmínek, splatnost faktur je dlouhá a tlak na cenu velký," stýská si podnikatel. "Přišla i větší konkurence s nižší cenou, ale i nižší kvalitou, a obyčejný zákazník to těžko posoudí," dodává bratr Ladislav.
 |
Všechno je o ceně, shodují se. Při výběrových řízeních je toto hledisko na prvním místě, záruka na druhém a kvalita až potom. "Zákazník pak za tři čtyři roky pozná, že nebylo dobré šetřit. Přitom při vysoké kvalitě ušetří, udržovaný nerez vydrží dvacet i třicet let a celou dobu plní náročné hygienické normy," dodává Václav. Oba však říkají, že mají i zákazníky, kteří kvalitu chtějí, a to jsou například hotely nebo armáda.
"Kvůli armádním dodávkám máme dokonce osvědčení od bezpečnostního úřadu na první stupeň," doplňuje jako perličku ředitel Laňka. Firma tak může zařizovat i objekty, které nejsou na veřejných mapách. Jiva-Jirák, jejíž jméno vzniklo z prvních dvou slabik jména zakladatele Václava Jiráka, dělá vše na míru a bere vedle toho i menší zakázky.
"Svaříme i hrnec babičce, když na to přijde. Neříkáme nikomu ne a zákazníci si to pak mezi sebou řeknou," poodkrývá filozofii firmy Václav. Podle něj podnikání stabilně roste a nejlepší rok byl zatím před dvěma lety.
Firma také expanduje do Německa, Itálie nebo Ruska, kde dělala i vybavení pro české ambasády.
Tím, že její zařízení je dlouhověké, si však zároveň podkopává nohy. Kam už jednou něco dodala, další desetiletí není co měnit. I proto se specializuje i na náročné provozy nemocnic, kde kromě jídelen zařizuje sterilizační oddělení.
Jak vycídit nerez
Pořídit si nerezovou kuchyň do bytu nemusí být podle Jiráků problém. Záleží na tom, jestli jde o leštěný nebo broušený nerez, ten druhý otisky nedělá. Navíc i výrobci elektrospotřebičů dělají vše i v nerezu.
"Je však náročný na údržbu. Jednou týdně je nutné ho čistit konzervačním olejem. Pak se na něm vytvoří ochranný film," upozorňují.
