„Místo stále přitahuje tvůrčí lidi, ale nyní už musí mít plné kapsy peněz,“ říká Joanna Kuhneová, která v Deie žije od roku 1980. „Přijíždějí sem sice za odpočinkem, ale nechtějí se integrovat mezi ostatní anebo to neumějí. Jejich život je někde jinde,“ dodává umělkyně z Chicaga.
Místní už situace panující na trhu dávno vytlačila ze hry. Nejde o to, že by tu nebylo kde bydlet. Dvě realitní kanceláře ve vesnici nabízejí spoustu domů k prodeji. Spíše jde o to, že lidé na Baleárských ostrovech, kde je průměrný měsíční plat 1 598 eur (38 600 Kč), nyní mají hluboko do kapsy. Zatímco vylidňování venkovských oblastí na španělské pevnině způsobuje chudoba, Deiu a desítky podobných vesnic na Baleárech lidé opouštějí kvůli bohatství. Informaci přinesl list The Guardian.
Regionální vláda se tomuto neblahému vlivu samozřejmě brání. Žádá nyní o evropské schválení zákona zakazujícího nákup nemovitostí všem, kdo nemají na ostrovech trvalý pobyt. To se často vykládá jako zákaz nákupu nemovitostí cizinci. V případě Deii už je ale stejně pozdě. Cizinci, většinou z Velké Británie a USA, tvoří asi 37 procent obyvatel.
„Nezáleží nám na národnosti lidí, každý je tu vítán. Jde o to, jak chtějí domy využít,“ říká starosta vísky Lluís Apesteguia. „Chceme zde lidi, kteří zde plánují žít. Nechceme ty, kteří si kupují druhé domy, ani spekulanty,“ dodává.
Na počátku byl Graves
Vlnu zájmu umělců o Deiu odstartoval anglický spisovatel Robert Graves (1895–1985). Ten se zde usadil v roce 1929 a vepsal její jméno na pomyslnou mapu poutních míst kumštýřů a bohémů. „Už v době otcova příjezdu zde ovšem existovala umělecká kolonie německých a katalánských malířů,“ říká dnes Gravesův syn Tomás. „Ve skutečnosti si i on zpočátku pronajal byt od jedné Američanky,“ dodává jeho syn.
Tehdy zde upadal průmysl milířů, to vedlo k masivnímu exodu místních. Proto bylo ještě tehdy možné levně koupit nebo pronajmout domy. Když v 60. letech nastoupil masový turismus, enkláva zahraničních obyvatel se postavila proti jakémukoli rozvoji cestovního ruchu. „To byl první rozkol mezi místními obyvateli a cizinci,“ vzpomíná Graves ml.. „Cizinci nechtěli další výstavbu, ale místní viděli, co se děje jinde, a tak chtěli něco také pro sebe,“ dodává.
Výzva přijata, vyrážím sama s batohem přes Mallorcu |
„Tehdy byla Mallorca ráj,“ souhlasí Carmen Domènechová, která se do Deiy přestěhovala z Barcelony v roce 1974. Bylo to tenkrát podle ní útočiště umělců, básníků a intelektuálů. „Mezi místními i cizinci tehdy panovaly dobré vztahy. Mohli jste sedět v baru a u vedlejšího stolu seděl třeba argentinský spisovatel Julio Cortázar. Všechno plynulo velmi přirozené. Byla to správná vesnice s jedním řezníkem a prodavačem ryb,“ vzpomíná místní obyvatelka.
Situace se pomalu začala měnit v roce 1987, kdy šéf Virgin Group Richard Branson získal stavební povolení na stavbu komplexu La Residencia. Původně to mělo být útočiště umělců, ve skutečnosti to ale byl luxusní hotel.
„S Bransonovým příchodem do vsi přišel úpadek a přesně to byla chvíle, kdy jsem se stala aktivistkou,“ říká Domènechová. Podle ní se tehdy horečně debatovalo, že díky Bransonovi konečně přiteče do oblasti spousta peněz a všichni budou mít práci. „Téměř celá vesnice byla tehdy proti mně, protože jsem tomu nevěřila,“ vzpomíná žena. I Graves ml. přiznává, že po Bransonově příchodu ceny domů raketově vzrostly. La Residencia začala přitahovat spíše konzumenty umění než jeho producenty.
Ceny nemovitostí šly nahoru také poté, co podle předpisu přijatého v 80. letech musely být všechny nové domy postaveny z kamene, a to je výrazně zdražilo. V roce 2002 Branson hotel prodal. Nyní jej vlastní Bernard Arnault, šéf společnosti LVMH vyrábějící luxusní zboží a v současnosti nejbohatší muž světa.
Sex, drogy a rokenrol
Třiašedesátiletá Francesca Deiová žije ve vesnici po většinu svého života. Vzpomíná, jaké to bylo vyrůstat v tak kosmopolitní společnosti v místě, které bylo velmi konzervativní a také striktně katolické. „Pro starší generaci byli lidé, kteří sem přišli, jako mimozemšťané a naši rodiče nás chtěli chránit před sexem, drogami a rokenrolem,“ vybavuje si obyvatelka. Obohatilo jí, že mohla vyrůstat mezi různými národnostmi a naučila se anglicky a velšsky. „Ale v dnešní době to už moc nevidím. Integrace je menší,“ dodává.
„Je zvláštní, že umělci a bohémové často říkají, že se cítí svobodněji na venkově, v konzervativních místech než ve městě,“ přitakává její velšský partner Dai Griffiths. Jako by jazykové a kulturní bariéry byly výhodou, protože tito lidé necítí potřebu zapojovat se do kontaktu s lidmi kolem sebe. Vesnice je pro ně jen kulisa,“ dodává.
Starosta Deie Apesteguia sám sebe označuje za patologického optimistu. Říká, že EU musí být flexibilní a uznat, že ostrovy jsou zvláštním případem, jinak podle něj vesnice, jako je ta jeho, přestanou existovat. „Počet obyvatel Mallorky neustále roste, zatímco tady v Deie klesá,“ říká. „Vesnice bez stabilní komunity není vesnicí, je to jen skupina domů nebo turistické středisko,“ dodává.
Kromě malého supermarketu zmizely ze vsi téměř všechny obchody i služby. Ordinační hodiny praktického lékaře se smrskly ze čtyř dnů v týdnu na dvě hodiny. „Je to město duchů a zábavní park,“ říká Domènechová. Starosta Apesteguia s ní, ač nerad, souhlasí. „Turisté sem přijeli, protože je to tu autentické,“ říká. „Ale teď už není,“ uzavírá podle The Guardianu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
