Diktát sezony

Všude narváno k prasknutí, hlava na hlavě, sjezdovka (pláž) vypadá jako Václavák a všude kolem je zima (vedro) k nesnesení. V hospodě stojí kafe, pivo i polévka dvakrát tolik než normálně. Musí se stát ve frontě. A cestovní kancelář, penzion i dopravce si přirazí k ceně klidně i sto procent. Tahle turistická idyla se jmenuje sezona. Kdo jednou byl na dovolené v tomhle čase, musí kroutit nad tou zvrácenou logikou hlavou. Proč má člověk platit víc, když horší podmínky pro odpočinek stěží vymyslet? Jakou výhodu si tu vlastně připlácím, že jsou v tomhle čase na všechno extra tarify? No, výhoda tam, ať hledám jak hledám, není žádná. Pokud tedy někdo tlačenice, stres a nepříjemné počasí zrovna nevyhledává. Vyšší cena je jediné - daň za stádnost. Jiné slovo pro pravidlo, že na letní dovolenou je nejlépe odjet v srpnu, jak to dělají například Francouzi, nebo na zimní v únoru, se najít nedá. Jedou všichni, tak my taky. Ať vidí, že taky máme na dovolenou v sezoně. Pravda je, že rodiny s dětmi do téhle stádnosti většinou tlačí vymezený čas školních prázdnin. Ten nutí vybrat si dovolenou, i kdyby trakaře padaly. Ale je to opravdu tak? K čemu je dovolená, která má sloužit k nabrání nových sil, když je ve stresu a presu? A ještě vyčerpává rodinné konto víc, než je nutné? Není to úplně snadné, ale diktátorská sezona se dá ignorovat, obejít. Něco se dá vymyslet i při úzkých mantinelech školních prázdnin. A nejen kvůli tisícovkám, které se tím ušetří. Dovolená v čase, který není na povel, totiž osvěží tisíckrát víc.

P. S. Ale nesmějí to tak udělat všichni.