Vladimir Koci
27. 4. 2002 11:37
EU-byrokracie
Zákulisí bruselské byrokracie
Irka Honor Mahonyová, 25 let, mluvící tremi jazyky, absolventka Evropských studií, si myslela, že o Evrope již všechno ví. Do té doby, než absolvovala praktikum v Evropské komisi.
Kdo poprvé stojí pred obrovským skleneným palácem Evropské komise na bruselské Rue de la Loi, chce jednoduše verit tomu, že v této supermoderní budove pracuje rovnež supermoderní byrokracie - efektivne, multinacionálne - jako nejlepší úrad sveta, jak sliboval šéf Evropské komise Romano Prodi. Úzkoprsá národní byrokracie nemuže mít na tomto prosluneném míste místo. Zde se spojuje Evropa v jeden celek, zde odpadají národní egoismy. Já jsem tomu skutecne verila. Byla jsem neskutecne naivní.
Již po nekolika týdnech jako praktikantka na generálním reditelství zahranicních vztahu jsem prišla o veškeré iluze. O poledních prestávkách u capuccina a croissantu mi starší kolegové rádi vypráveli o starých dobrých casech. Tehdy se ješte vedelo, kam se ubírat. Velcí prezidenti, jež Evropskou komisi pojímali jako motor evropského sjednocování, popohnali vpred velkou evropskou myšlenku, jako Nemec Walter Hallstein nebo Francouz Jacques Delors. Dnes jedná Evropská komise tak, jako by nevedela, co delat a vinu na tom mají malí prezidenti jako Jacques Santer z Lucemburku nebo Prodi z Itálie.
Komise se témer groteskne zabývá predevším sama sebou. Skutecní vládcové nejsou komisari, nýbrž generální direktori na úradech. Uvnitr každého generálního reditelství, nejdríve však mezi temito 24 správními úrady EU, vládne permanentní válecný stav. Pár dní po mém nástupu do práce jsem dostala za úkol spojit se s generálním reditelstvím odboru životního prostredí, abych zjistila jeho oficiální postoj ke kyotském protokolu. Zeptala jsem se jedné kolegyne, na koho se mám obrátit. Vytáhla pomackaný seznam generálního reditelství odboru životního prostredí a cervenou barvou zacala zakrížkovávat radu jmen. To byli tedy asi lidé, které jsem mela kontaktovat. Myslela jsem si. Špatne. To byli lidé, které jsem každopádne nemohla kontaktovat. "Ti by ti také v žádném prípade nic nerekli", rekla má kolegyne, ocividne z vlastní dlouhé zkušenosti. Nakonec nekoho našla: "Zkus to u té tady", rekla. U ní by to mohlo jít. "Hrajeme navzájem badminton". Když vzniknou problémy, "odvolej se na mé jméno". Problémy skutecne nastaly, musela jsem se odvolat na její jméno. Úrednice na druhé strane telefonní linky me podrobila detailnímu výslechu, kdo vlastne jsem a proc potrebuji tuto informaci. To, že se jedná pouze o interní proces a že v Komisi prece pracujeme pro jednu a tutéž vec, ji nezajímalo. Musela jsem se ješte hodne ucit.
Umet se proklestit instancemi je nejduležitejší vec. Jednoho dne mi ukázal jeden kolega e-mail jednoho úredníka z generálního reditelství pro obchod. Doslova tam bylo psáno: "Odmítám vám dát požadovanou informaci. Váš vedoucí referátu musí predtím napsat žádost mému vedoucímu referátu. Ten mi musí dát pokyn, že vám mám tuto informaci vydat."
Kolega sténal, že takové emaily dostává každý den. O pár dnu pozdeji mi rekl, že Komisi opustí. Dostal prý nabídku od soukromé firmy, která mu nabídla mnohem vetší šance na povýšení a uznání.
Prinejmenším na mém oddelení jsem pozorovala, že rada eurokratu jsou angažovaní lidé s výborným vzdeláním a motivací. Avšak umele vykonstruovaný systém úradu velkou merou prispívá k horšímu pracovnímu klimatu. Vzpomínám si na jednoho staršího Španela, který patril k našemu oddelení, který však celou dobu pouze pobíhal chodbou sem a tam, aniž by cokoliv delal. Zeptala jsem se ho, co vlastne delá. "Postupne mu odebrali všechny zeme, pro než byl zodpovedný", vysvetlil mi kolega. "A cím se zabývá nyní?", zeptala jsem se. "Absolutne nicím", znela odpoved. Španel tady pouze jednoduše pobíhá a ceká na svou penzi. Je jeden z tech, kterí po vstupu Španelska do EU byli zamestnáni pouze proto, že na urcitých úrednických kreslech bylo príliš málo Španelu.
O neco pozdeji jsem se seznámila se skandinávským produktem tohoto kvótového systému. Dotycný úredník rovnež nic nedelal, avšak predstavoval mnohem složitejší problém, protože zaujímal vyšší post než onen Španel. Mezi fázemi jeho necinnosti se do jeho práce vmešoval další úredník, protože v tom vetril šanci na postup v kariére.
Pracujeme práve na spolecné iniciative EU a USA, když nám bylo necekane receno, že si tento úredník preje být angažován a že chce vést s tím související videokonferenci. Byl, jak dobre to jen šlo, zasvecen do podstaty veci, aby se zabránilo ostude. Když poté zacala videokonference, na kterou jsme se pripravovali celé mesíce, oznámil jako první, že konferenci hned zase opustí. Skandinávec zacal mít dojem, že jeho protejšek na americké strane nemá potrebnou hodnost, aby s ním zasedl za jednací stul. Byla jsem znechucená. Mí kolegové ne. Pro ne to bylo zcela normální.
Byrokracie Evropské komise pracuje neuveritelne pomalu. Každý dopis, každý dokument, který se jednou dostane do obehu, sbírá podpisy, jsou uvedomovány jiná generální reditelství, návrhy na zmenu putují sem a tam, než nekdo vysloví souhlas. Slovo se posune zepredu dozadu nebo zezadu dopredu, cárka zasadí nekde uprostred. Dokud neexistuje konsenzus, není procedura uzavrena - osvedcená metoda v byrokratickém pletivu.
Generální reditelství pro obchod plánovalo iniciativu k jednostrannému otevrení evropského trhu pro produkty z nejchudších zemí sveta. Kolegum v generálním reditelství pro zemedelství se návrh vubec nelíbil, protože by mel pravdepodobne dopad na subvencní pravidla pro evropské rolníky. Porádaly se dlouhotrvající konference. Pritom se jednalo o jediné, krome toho o nepríliš duležité sluvko. Kolegové lobující pro zemedelce tím jasne signalizovali: musíte brát ohled na naše námitky. V opacném prípade se budeme nekonecne hádat o toto sluvko. Úrednící z generálního reditelství pro zemedelství dosáhli svého, i když s nekolika omezeními. I když se nejduležitejší dokumenty bežne prevážejí na valnících chodbami centrály Evropské komise, um
