O něci níže jsem napsal, že mě cestování připadá jako povrchní věc. Ještě to rozvedu:
Jako profesionální překladatel italštiny, který sice více překládá písemně než při ústním tlumočení, ale přecim jenom toho dost i odtlumočil, jsem svého času byl v Itálii i třeba jedenáct měsíců nepřetržitě. Tehdy jsem poznal skutečnou Itálii: Nikoli pláže u moře nebo kulturní památky, ale normální řadové lidi s jejich každodenními radostmi i problémy, včetně stránek sympatických (neuvěřitelná srdečnost Italů), ale i nesympatických (fotbal, fotbal, fotbal a ještě jednou fotbal). Prostě takovéhle poznání cizí země je natolik zajímavé, že po podobné zkušenosti mě nějaké cestování jako turistu nemůže uchvátit. V Řecku nebo Turecku bych viděl antické památky, ve Francii třeba Louvre apod., avšak už by to byl slabý odvar té jedinečné zkušenosti, kdy člověk jedenáct měsíců žije mezi těmi lidmi. Navíc nikde jinde než v Itálii bych nebyl v takové situaci, že pro mne neexistuje jazyková bariéra, prootže i když se domluvím i jinými jazyky, tak něco jiného je domluvit se k restauraci nebo v hotelu a něco jiného je být prostě jedním z nich.
Vzhledem k věku a vzhledem k jazykovým bariérám už nikdy v žádné jiné zemi nezopakuji své zkušenosti z Itálie, které mě však natolik namlsaly, že nějaká povrchní turistika už mě neláká.
