V uplynulých dvou letech mzdy prudce stoupaly, nominálně kolem sedmi osmi procent. Co čekáte pro letošek?
Situace na trhu práce je podobná, mzdy porostou dál. Naše poslední prognóza dokonce říká, že přibližně stejným tempem jako loni – tedy kolem osmi procent. Modely, na nichž je prognóza založena, ale mají určité zpoždění, takže to nakonec zřejmě bude trochu méně, někde kolem 6,5 až sedmi procent. Ale platí, že mzdy porostou rychleji než ekonomika i produktivita práce. A pořád víc než v roce 2017.
Proč ten nižší odhad?
Čeká se, že ekonomika zpomalí. Tlak na růst mezd nepřestane, ale více se rozloží. Některých profesí bude stále zoufalý nedostatek, nicméně jiné oblasti nemusí růst tak rychle a tlak na mzdy bude pak nižší. Z tohoto pohledu visí největší otazník nad automobilovým průmyslem. Nejde jen o brexit, ale také o vývoj obchodních vztahů s USA. Jsme na tom hodně závislí, většinou nepřímo přes subdodávky. Tlak na mzdy může ve druhé polovině roku poklesnout také ve strojírenství či chemickém průmyslu.
Kde by se vyšší tempo růstu mezd mohlo udržet?
Jde o profese, kde je nyní největší poptávka po lidech. Jsou to většinou dělnické profese, stavební dělníci, řidiči nákladních automobilů a autobusů. Nebo také specializované profese či velká část lidí ve službách. K přeplácení v těchto segmentech stále dochází a tlak na mzdy v nich bude pokračovat. Celkově platí, že prostor pro růst mezd tu je. Ovšem ne ve všech sektorech – stejně jako průměrná teplota všech pacientů v nemocnici nevypovídá o zdraví každého konkrétního člověka.
Už loni se objevovaly hlasy, že rychlý růst mezd nemusí část firem ustát. Zatím se to příliš neprojevilo. Projeví se to letos?
Vždy jsme říkali, že nečekáme velké krachy. Nyní mě však více trápí, že část firem tvrdí, že velký tlak na růst mezd omezuje jejich schopnost investovat do moderních technologií souvisejících s digitalizací či robotizací. Z toho by se mohl stát vážný problém, protože potřebujeme investovat, potřebujeme zvyšovat produktivitu, aby se česká ekonomika neustále posouvala výše v globálním nabídkovém řetězci. Jinými slovy, abychom zvyšovali přidanou hodnotu a mohli platit zaměstnancům více. Proto jsou nyní investice důležitější než růst mezd.
Kterých firem nebo odvětví se tento problém dotýká nejvíce?
Jsou to firmy, kde už je určitá úroveň nějaké digitalizace, robotizace. Tedy firmy, které už dnes mají vyšší úroveň přidané hodnoty. Ale potřebují nutně investovat dál, aby udržely krok se zahraniční konkurencí. A na to nemají moc prostředků. I banky – přestože jsou v Česku stále připravené investovat – jsou v takových případech obezřetnější.
Růst mezd ve firmách částečně táhne zvyšování platů ve veřejném sektoru. Je takové tempo dlouhodobě udržitelné?
Výdělky ve veřejném sektoru rostou někde mnohem rychleji než v soukromých firmách. To pro ně představuje další tlak na zvyšování mezd, aby jim veřejné instituce nepřetahovaly pracovníky. Těžko se to hodnotí obecně, protože v některých oblastech veřejné sféry je růst tarifů na místě, například u učitelů či bezpečnostních složek. Kritizujeme však nárůst mezd typických státních úředníků, byrokratů. Řada z nich se díky zákonu o státní službě na úřadech „zakopala“, zvyšuje se jim plat, ale přitom neexistuje efektivní způsob, jak změřit jejich práci.
Jak z toho ven?
S nadsázkou říkám: Polovinu byrokratů propusťte a těm zbylým dejte dvakrát víc peněz. Inspirovat se můžeme třeba v Singapuru. Státní úředníci jsou tam placeni i ve srovnání s vyspělými zeměmi téměř pohádkově. Omezí to korupci a přitáhne nejkvalitnější lidi. Pak státní správa funguje i s relativně nižším počtem lidí.
Dlouhodobě kritizujete minimální mzdu. Od letošního ledna vzrostla o rekordních 1 150 korun na 13 350 korun. A řada politiků a odborářů prosazuje další výrazný vzestup. Co považujete za únosnou mez?
Jako hospodářská komora říkáme: Dobře, byla tu politická vůle minimální mzdu zvednout, ale už o tom přestaňme každý rok licitovat, jak to bylo v minulosti, ale bavme se o jasných pravidlech, podle nichž se bude dál zvyšovat. Ale pak jsou tu další věci, proti nimž vystupujeme, protože jsou podle nás zbytečné. Ať už jde o zrušení karenční doby u nemocenské či pět týdnů dovolené. Řada firem je nyní poskytuje a nemá smysl to kodifikovat.
Kritizovali jste i návrhy na zavedení sektorové daně...
Odliv zisku do zahraničí a sektorové daně je žhavé téma. Proti sektorovým daním, jak je například zavedl Viktor Orbán v Maďarsku, jsme zásadně, protože jsou nespravedlivé. Ale jsme připraveni se hned od začátku nového roku o té problematice s vládou a představiteli zahraničních firem bavit. Podle mého názoru je nejlepším řešením, aby zde zahraniční firmy ze svého zisku co nejvíce reinvestovaly.
Mluvíme o sestupné fázi hospodářského cyklu. Jak prudké zpomalení to bude?
Zpomalení nebude nijak tragické, nehrozí nám hluboká recese, jaká byla třeba před deseti lety. Rizika zvnějšku, jako je brexit či obchodní války, existují. Také z evropských voleb může vzejít taková politická struktura v Evropském parlamentu, která krátkodobě může vyvolat určitou nejistotu. To všechno na nás může dopadnout. Ale tato „přirozená“ rizika by – pokud nepřijde nějaká nečekaná katastrofa – ani podle nejpesimističtějšího scénáře neměla stlačit náš hospodářský růst pod dvě procenta. A cokoliv nad dvě procenta je slušný hospodářský růst. Osobně si přitom myslím, že to bude víc.
Je něco, v čem může stát firmám pomoci, aby je to zpomalení nebolelo?Stačí, když bude vláda dělat, co slibuje. Krátkodobě chceme řešit nedostatek lidí na trhu práce, tedy pokračovat v otevírání prostoru pro příchod zahraničních pracovníků, ať už z Ukrajiny či ze Srbska nebo dalších zemí. Podnikatelé si také opakovaně stěžují na administrativu a byrokracii. A je třeba pohnout s tím, o čem se deset let mluví, ale moc se toho v tom směru neudělalo – ať už jde o výstavbu dopravní infrastruktury, rekodifikaci stavebního práva nebo digitální infrastrukturu. A také vytvoření větší jistoty ohledně budoucích energetických zdrojů, což umožní rozhodovat o investicích nejen v energetice, ale i u navazujících strojírenských podniků.