Až do loňského roku byly reálné penze nižší než koncem 80. let. Letos by na tom byli důchodci také hůře, nebýt jednorázového tisícikorunového přídavku. Ten vláda penzistům poslala na zacelení ran po zvýšení daní.
„Zvyšování důchodů je minimální. Za loňský rok jsem dostala přidáno 132 korun. Z toho se našetřit nedá nic,“ říká důchodkyně z Čelákovic nedaleko od Prahy, která hospodaří s průměrným důchodem sedm tisíc korun.
„Nechodíme sice do kina nebo do divadla a nejezdíme na dovolenou, ale zaplatíme, co potřebujeme.“ Příští rok si důchodci polepší o něco více než letos. „Valorizace by měla být zhruba o 400 korun měsíčně,“ říká Jiří Král z ministerstva práce a sociálních věcí.
Důchod znamená propad
Lidem, kteří odcházejí do důchodu, ale naplánované zvyšování penzí příliš nepomůže. Mzdy totiž rostou stále rychleji než důchody a rozestup mezi nimi se prohlubuje.
Člověk s průměrným platem musí počítat s tím, že po odchodu do penze bude mít polovinu čistého výdělku, který měl v zaměstnání. Čím vyšší příjem, tím citelnější propad v životní úrovni.
Rozdíly mezi důchodci v Česku jsou minimální. Nejvíce lidí, zhruba 670 tisíc, pobírá důchod mezi sedmi a osmi tisíci. Přes dvanáct tisíc měsíčně dostane už jen šest tisíc penzistů a jen desítky případů přes dvacet tisíc.
„Pro občany s vyššími příjmy je dnešní systém spíše jen dalším zdaněním než pojištěním či spořením na stáří,“ říká viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Navíc velké přerozdělování z kapes bohatších do těch chudších zajišťuje průměrnou penzi jen kousek nad životním minimem.
Útraty běžného důchodce tedy vypadají tak, že třetinu peněz dají za potraviny a třetinu za služby. Zaměstnanci oproti tomu utrácejí za jídlo relativně méně, více však za spotřební zboží. „Řada seniorů je schopna přežít, ale není to poklidné trávení stáří, jak si ho všichni představujeme,“ říká Matěj Lejšal z Domova Sue Ryder, který se o penzisty stará.
Ze svých zkušeností vidí hlavní problém v chybějících sociálních službách. „Nejhorší je ta nejistota, kdy se člověku poprvé zhorší zdravotní stav a pak žije v nejistotě, co s ním bude, když bude hůř,“ říká. Čekací doba na domovy důchodců bývá často několik let a pečovatelská služba zajišťuje jen základní věci.
Bude lépe?
Lepší vyhlídky na klidnější stáří však nemá ani dnešní generace třicátníků. Stále totiž není jasné, jak a z čeho se budou důchody v budoucnu vyplácet. Nutnost reformovat hlásají všichni politici, ale nikdo se do toho nechce skutečně pustit. Přitom se na důchodech každý rok vyplácí o miliardy více a pracujících lidí, kteří na ně do státní kasy posílají peníze, ubývá.
Žádná vláda však zatím neučinila zásadní kroky k tomu, aby nepříznivý vývoj zastavila. Kabinet Vladimíra Špidly dospěl za dva roky jen k tomu, že se dohodl na sestavení skupiny expertů, kteří budou bádat, jak dál. A nepopulární opatření nechal na příští vládě. Nikoli té Stanislava Grosse, ale spíše až na té další, protože dva roky před volbami nikdo na důchody sahat nebude.
„Další odklady rozhodnutí o penzijním systému snižují možnost statisíců občanů připravit se včas na to, co od státu mohou ve stáří očekávat, a v čem se naopak mají spoléhat sami na sebe,“ varuje Niedemayer.
Dnes si Češi na penzi příliš nespoří. Na stáří si ukládá stranou peníze sice 2,8 milionu lidí, ale v průměru posílají do penzijních fondů jen zhruba pětistovku měsíčně. Ta však na zajištění bezstarostného stáří stačit nebude. Pro dnešního čtyřicátníka půjde o přilepšení k důchodu od státu asi jen o tisíc až 1500 korun.
