Jinak než v utajení to prý nešlo. Žádné podřízené pod sebou nemám, ale rozhodl jsem se, že proniknu na jeden z manažerských kurzů, které jsou dnes v módě, a zjistím, co se tam naše manažerská elita učí.
Jak mi bylo řečeno, kdybych se zúčastnil jako novinář-pozorovatel, nechovali by se ostatní přirozeně a byli by nervózní. Tak dobře, budu jedním z nich. Jenže co když z nich budu nervózní já?
Vybral jsem kurz společnosti 1. Vox, a. s., s názvem Vedení lidí – moji lidé, moje vizitka. Podle popisu se mimo jiné dozvím, jak motivovat své spolupracovníky. To se může hodit.
Naše lektorka Ivona Homolková je dle popisu na internetu "charizmatická osobnost", což ještě zvyšuje mou zvědavost. Podle instrukcí z Voxu bude o mé účasti vědět, tak by mě snad mohla šetřit, utěšuju se.
V rámci role oblékám vhodný kostým – košili, sako, naleštěné boty. Sraz je v devět ráno, u vchodu dostávám studijní materiály a vstupuju do učebny. Je nás tu celkem osm, tři muži, pět žen.
Jaké překvapení – sako na sobě kromě mě nemá nikdo, zato jsou tu hojně rozšířené džíny, košile, botasky, občas kostýmky. Nevadí, alespoň jako mladý manažer působím věrohodně. Protože jde o pokračování kurzu, většina účastníků se zná už z minula.
Nováčci, představte se
Lektorka je velice příjemná, vlídná dáma, kterou po celou dobu neopouští úsměv. "Šířím dobrou náladu," říká o sobě na úvod a nezní to přitom nijak hloupě. Vzápětí tuhne úsměv na rtech mně.
"Máme tu tři nováčky, tak by se nám nejdřív mohli představit. Začneme u muže," prohodí zvesela a sotva mi hlavou probleskne, že mě hned na začátku moc nešetří, vykoktám ze sebe cosi o tom, že dělám produkčního a přišel jsem proto, že od ledna povedu malou regionální redakci. Nikdo nic nenamítá.
Další nováček sedí vedle mě. Olina přijela z Opavy a tváří se už od začátku přísně. Pokud tu někdo vypadá jako typický dynamický, komunikativní, flexibilní a tak dále manažer, pak ona.
"Cítím, že mám ještě nějaký deficit v oblasti soft skills," práskne na sebe a já přemýšlím, co že to vlastně má a jestli to náhodou nemám taky.
Dále je tu Klára, tipuju ji na pětadvacet, pracuje v poradenské firmě, ale už od začátku prohlašuje, že je rozhodnutá práci změnit. Pak Hana, matka dvou dětí, která denně dojíždí do Prahy, dále Tomáš a Marek, dva pohodáři, a dvě kolegyně ze státní správy – Radana a věčně vysmátá Linda.
Budeme si tykat
Na jmenovky jsme napsali svá jména a všichni si od té chvíle tykáme, lektorku Ivonu nevyjímaje.
Manažerský kvíz |
"Většinou si všichni tykají a já chci, aby mezi námi vznikly přátelské vztahy. Jsou pak otevřenější a mně se s nimi lépe pracuje," svěřuje se mi později Ivona.
Výuka ubíhá rychle, střídáme teorii a týmové hry. Při jedné z nich máme charakterizovat tlupu a rodinu. Los mě přiřadil k tlupě. Beru do ruky fix a s kolegy vymýšlíme hesla jako přežití, ochrana, spolupráce.
"Kdo to půjde prezentovat před tabuli?" ptá se Ivona. "Když sis to napsal, tak si to běž říct," popichuje mě Tomáš a já už se tak asi po hodině kurzu ocitám před tabulí. Baví mě to a ostatní dokonce souhlasně přikyvují, když jim vysvětluju, v čem spočívá "flexibilita organizační struktury" pravěké tlupy.
O přestávce fasujeme bagety, je tu také káva a čaj. Přitočí se ke mně Klára, líbí se jí prý moje povolání, ráda by něco takového taky dělala. Poslouchám nářky, jak ji to v práci nebaví, a slibuju, že se u nás zeptám.
Do oběda jsou z nás všech skoro kamarádi, na jídlo jdeme společně, bavíme se o svém soukromí. Hana má v restauraci slevu a poskytne ji nám všem. Začínám mít výčitky a cítím, že by bylo fér přiznat se. Ale až po kurzu.
Špagetová věž
Hru na tlupu ještě dalece překonává hra na stavitele. Ivona nám rozdala balík tvrdých špaget a izolepu a sleduje, jak zvládáme týmovou spolupráci, kdo stříhá, kdo slepuje, kdo dělá dozor, a samozřejmě, který ze dvou týmů bude mít vyšší stavbu. Navrhuju postavit Eiffelovku, která nakonec dosahuje výšky 129 cm, prý rekord kurzu. Odměnou je mi vizitkář a publikace Personální management jako nástroj řízení změn. To se může hodit.
Po skončení si ještě povídám s Ivonou. Jak se ukázalo, také o mně nevěděla vše. Dohodneme se, že druhý den ráno, kdy kurz pokračuje, přijdu a přiznám se.
"Včera jsem vám o sobě neřekl všechno," začínám svou omluvnou řeč. Nikdo se nezlobí a ještě mi poděkují. "No jo, dneska už nejsi tak byznys," prohodí ke mně Klára a já v typickém manažerském oděvu – džínách, košili a botaskách – své kolegy-manažery opouštím.
Jste spokojeni se svým šéfem?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 17. prosince 2008. Anketa je uzavřena.
